Zemřel francouzský herec Jean-Paul Belmondo, bylo mu osmdesát osm let. Informaci o skonu potvrdil jeho právník. Belmondo se už za života stal filmovou legendou nejen ve Francii. Znám je z komedií Cartouche, série snímků Muž z… či filmu Zvíře. Točil také s výraznou osobností francouzské nové vlny Jeanem-Lucem Godardem.
Zemřel herec Jean-Paul Belmondo. Byl Mužem z Ria, Zvířetem i Bláznivým Petříčkem
„Je to zpráva číslo jedna. Ještě nikdy jsem neviděl, že by něco mělo takovou pozornost,“ informuje z Paříže zpravodaj ČT Jan Šmíd, jak Francouzi přijali zprávu o smrti Bébela, jak mu přezdívali.
„V posledních letech života už nevycházel, ale ještě před pěti, šesti lety ho bylo možné potkat, jak jde na procházku se psem. Jeho oblíbená restaurace byla kousek od Invalidovny, kde často sedával. Lidé ho tam mohli potkat, on každému zamával, podepsal se, měl velmi blízko ke svému publiku,“ dodává Šmíd, co stálo za Belmondovou popularitou kromě jeho herecké všestrannosti.
Odepisoval prý i českým fanouškům, kteří si ho oblíbili i díky dabingu zejména Jiřího Krampola. „Měl neskutečný rozsah, od pianissama až po fortissimo ve všech žánrech,“ oceňuje Karmpol na svém francouzském kolegovi.
Macron: Belmondo byl národním klenotem
Belmondovi příznivci přicházejí složit poctu k domu, kde žil. Ocenění zaznělo prostřednictvím sociálních sítí také od francouzského prezidenta Emmanuela Macrona.
„Navždy zůstane Mužem z Acapulca. Jean-Paul Belmondo byl národním klenotem, plný elegance a výbuchů smíchu, s hlasitým projevem a mrštným tělem, úžasným hrdinou a známou figurou, neúnavný odvážlivec a kouzelník se slovy. Nacházíme v něm sami sebe,“ napsal na Twitteru.
Měl to být propadák
O Belmondovi se říkalo, že je skromná hvězda, on sám však přiznával, že slavným chtěl být už v mládí. Ne však hercem, ale boxerem. Když ale dostal párkrát naloženo, rozhodl se raději pro herectví.
Umělecké vlohy měl v rodině, do níž se 9. dubna 1933 v Neuilly-sur-Seine u Paříže narodil. Jeho tatínek byl sochařem, matka zase malířkou. Sám prošel hereckou konzervatoří v Paříži a od počátku padesátých let hrál v různých zájezdních divadelních souborech. K divadlu se zvláště „na penzi“ opět vracel, založil i vlastní produkční společnost.
Od větších hereckých příležitostí mladého Belmonda oddálila alžírská válka, v níž se Alžírsko v druhé půlce padesátých let snažilo dosáhnout nezávislosti na Francii.
Pro stříbrné plátno Belmonda pro pár epizodních rolích objevil režisér Jean-Luc Godard, který ho obsadil do filmu U konce s dechem. Belmondo ale roli u Godarda jako odrazový můstek k úspěchu nejprve nevnímal. „Byl jsem přesvědčený, že to bude totální propadák,“ myslel si. Nestalo se. A nepropadl ani jejich další společný snímek – Bláznivý Petříček.
„Vnesl do kinematagrafie úplně jinou představu idolu, filmové hvězdy. Předtím ženy milovaly především krasavce s klasicky řezanými rysy, lvy salonu. A najednou přišel Jaean-Luc Godard, natočil U konce s dechem, v hlavní roli na pohled obyčejný kluk. A právě tou samozřejmostí, neodolatelným šarmem rošťáka z předměstí, si získával lidi,“ domnívá se filmová kritička Mirka Spáčilová.
Učitelé na konzervatoři přitom Belmondovi prorokovali, že i když se mu podaří se prosadit, milostné scény ho nejspíše kvůli tomu, že není takový fešák, minou.
Abych druhé pobavil
V té době Belmondo už točil lehčí, komediální filmy. „Patřím k lidem, kteří dělají filmy, aby ty druhé pobavili,“ říkal.
Dařilo se mu to třeba v roli tvrdého gangstera (Borsalino), neohroženého ochránce zákona (Policajt nebo rošťák), elegantního svůdce (Zvíře), lupiče (Bezva finta) či dobrodruha (Cartouche). Zřejmě divácky nejvděčnější období začalo parodiemi na špionážní filmy Muž z Ria, Muž z Hongkongu a Muž z Acapulca. I v kriminálních filmech, například Profesionálovi, byl přítomný jeho šarm a smysl pro humor.
„Součástí jeho herectví byla vždycky sebeironie, uvědomoval si svoji hvězdnou auru a dokázal s ní pracovat, od mladých, rošťáckých let až po pozdní věk,“ podotýká filmový kritik Vojtěch Rynda.
Kaskadéra nechci
Belmondo se stal ikonou francouzského filmu také díky neobyčejné fyzické zdatnosti. Proslavil se tím, že se ani při velmi nebezpečných scénách nenechával dublovat kaskadérem. Ještě v pětašedesáti šplhal z jedoucího auta po žebříku do helikoptéry.
„Byl jednoznačně i kaskadér,“ nepochybuje filmový kaskadér Ladislav Lahoda. „Při výkonech bez postprodukčních animací strašně riskoval. Ale on by nepřipustil, aby to někdo dělal za něj. Věci si dokonce sám vymýšlel. Dneska by mu to ale už nikdo nedovolil, protože riziko bylo veliké,“ dodává.
Ještě se dá něco dělat, řekl si po mrtvici
Po mozkové příhodě v roce 2001 Belmondo částečně ochrnul. Právě pevná vůle sportovce, měsíce rehabilitace a péče rodiny ho však znovu naučily chodit a mluvit. Roku 2008 se vrátil před kameru v dramatu Muž a jeho pes. Role starého muže, jenž se znenadání ocitne na ulici s jediným společníkem, svým psem, mu prý byla šita na tělo.
„Pro tuto roli to byl buď Belmondo, nebo nikdo. Jen on mohl ztělesnit toho člověka, který se nikdy nenechá srazit a ze všeho se zvedne. Jean-Paul je takový ve skutečném životě,“ vyvětlil režisér Francis Huster.
Belmondo jeho slova potvrdil. „Viděl jsem dvacetileté, kteří na tom byli o hodně hůř než já. Když jsem odcházel z nemocnice, přísahal jsem si, že se budu bít, abych jim ukázal, že se ještě dá něco dělat. Ještě jsem nevěděl co. Nakonec je to tento film. Dělám ho pro ně,“ uvedl při premiéře.
Za celoživotní dílo
- Bezva finta (7. 9. ve 20:00 na ČT2)
- Veselé Velikonoce (7. 9. ve 22:00 na ČT2)
- Úžasný pan Belmondo (8. 9. ve 20:15 na ČT art)
O tři roky později obdržel od festivalu v Cannes Zlatou palmu za celoživotní dílo. Organizátoři zmínili, že je stálo mnoho let úsilí přesvědčit Belmonda, aby si cenu přišel převzít.
Belmondův rejstřík, charisma jeho osobnosti, přesnost jeho hraní, tón jeho replik a nenucenost jeho vystupování z něho udělaly vedle Jeana Gabina a Michela Simona jednoho z největších francouzských herců všech dob, zdůvodnil festival, proč si Jean-Paul Belmondo podle něho cenu zaslouží.
Podobně slavný herec otálel i s bilancováním před kamerou. Že před ní zavzpomíná, souhlasil až po osmdesátce. A jen proto, že ho na místa spojená s jeho kariérou provázal jeho syn Paul, automobilový závodník. „O svém životě jsem nikdy žádný dokument dělat nechtěl. Udělal jsem to, protože jde o syna. Udělali jsme to jako rozhovor. S nikým jiným by to nešlo. Jen on to mohl udělat,“ vysvětlil Belmondo.