Michal Prokop: „Že končím, ode mě neuslyšíte.“ Na novince se vrací ke Světu naruby i požáru Notre-Dame

Michal Prokop vydává novou desku. Opět s kapelou Framus Five, se kterou hraje už více než půlstoletí. V novince Mohlo by to bejt nebe se vrací ke svým hudebním kořenům v nových aranžích a také glosuje současnou dobu. Navíc po čtrnácti letech natočil s Framus Five videoklip.

Video Studio ČT24
video

Rozhovor s Michalem Prokopem

Práce na albu pomohla Michalu Prokopovi přečkat pandemii, i když se kvůli omezením nemohli scházet s Framus Five ve studiu v takové míře, jak by chtěli. Podle hudebníka deska vznikala salámovou metodou. 

„Per partes a ještě částečně on-line. Nejdřív jsme nahráli základy, u kterých jsme se ještě sešli v červnu. Všechno ostatní se nahrávalo v domácích studiích a jednotlivé stopy jsme si posílali přes internet a nasazovali do systému. Takže vlastně vznikl takový salám,“ popisuje.

Pocta spolupracovníkům

Nová deska je z velké části návratem do minulosti. Prokop chtěl zařazením některých písní vyjádřit poctu lidem, s nimiž pracoval a kteří už třeba nežijí.

„Především Pavel Šrut, autor většiny textů, které zpívám od osmdesátých let, ale třeba i Petr Skoumal. Ti už neměli šanci se toho dožít, ale já jsem vytahal ještě nějaké staré věci, třeba jednu Skoumalovu věc, která se nám nevešla na minulou desku, tak jsme ji teď oprášili a přearanžovali,“ podotýká Prokop. Skoumal je na desce podepsán pod písní Secret Song.

Některé písně byly překvapením i pro jejich autory. Například nově zaranžovaná skladba Neříkej, v níž text Jana Buriana zhudebnil Luboš Andršt. Při nahrávání ho ale kvůli nemoci jako kytaristu Framus Five vystřídal Pavel Marcel. „Úplně zapomněl, že to kdy napsal,“ říká o Andrštovi Prokop. Písničku totiž hráli pouze živě, zaznamenána zůstala jen díky tomu, že zazněla v televizním recitálu Láska z krásný nehody.

Svět je pořád naruby

Recitál televize vysílala na konci osmdesátých let, na albu jsou písně ale i z dřívější doby. Například Svět naruby, původní skladba Ježka, Voskovce a Wericha. Pocit, že je svět naruby, získali ve třicátých letech během hospodářské krize a nástupu nacismu.

Prokopovu verzi nahranou po nástupu prezidenta Gustáva Husáka a normalizace smazala cenzura. Hrála se v posledním vydání rozhlasového pořadu Jiřího Černého Houpačka, následně musela Houpačka zmizet z éteru. Ne kvůli Světu naruby, ale kvůli písni Nezapomeň si klobouk (pod tímto názvem se skrýval protestsong Běž domů, Ivane) a Krylově výzvě Bratříčku, zavírej vrátka.

Prokop skladbu Svět naruby nazpíval opět v nové aranži, protinormalizační nahrávka mu z odstupu připadala možná až příliš patetická a hysterická. „Poselství a základní princip, že ta muzika je nádherná a text taky, je pořád živé a funguje,“ nepochybuje Prokop, že ve Světě naruby si posluchači najdou své i dnes.

Má vlast na smetišti

O novince Mohlo by to bejt nebe mluví Prokop jako o albu návratů. Vedle už dříve napsaných skladeb přináší i nové. Například inspirovanou požárem pařížské katedrály. Text o tom, že „hoří Notre-Dame / přes oči si dám / šátek bílý“ napsal i zhudebnil Martin Němec.

Za singl k novince Prokop vybral Mou vlast. Nejde o verzi Smetanova cyklu symfonických básní, ale o zhudebněnou báseň Jiřího Žáčka. Už před lety ji vydal ve sbírce Třetí poločas, Prokop se k ní dostal, když se poohlížel po smrti Pavla Šruta po dalších textařích. I s Žáčkem už v minulosti spolupracoval.

„Dlouho váhal, jestli si to můžu dovolit zpívat, aby to nebyl kýč, protože ten text je strašně silný,“ přiznává obavy z této písně Prokop. V klipu, který je prvním oficiálním videoklipem Prokopa a Framus Five po čtrnácti letech, se personifikovaná Vlast – v podání Vilmy Cibulkové – probírá smetištěm dějin.

„Když jsem báseň objevil, pomyslel jsem si, že to je jak šitý na dnešní dobu,“ dodává Prokop. Do konkrétnějších výkladů se nepouští, nerad prý vysvětluje, co „tím básník mínil“, věří, že posluchači v textu sami najdou něco, co je osloví.

O poslední desce nemluvím

Když v roce 2006 vydal Michal Prokop album Poprvé naposled, myslel si prý, že bude jeho rozlučkovou deskou. „Bylo mi šedesát a měl jsem za to, že to je tak akorát, aby člověk skončil,“ podotýká. Plánovaný odchod se ale s úspěchem nahrávky obrátil v neplánovaný comeback. Od té doby o definitivním konci raději nemluví.

„Když se podíváte, kolik mi je, a jak to kolem mě bohužel všechno pomalu odchází, tak nevím, jakou perspektivu před sebou ještě mám. Ale rozhodně ode mě absolutní hlášku, že končím nebo že je to poslední deska, neuslyšíte,“ potvrzuje i při vydání svého – zatím? – posledního alba.