Zpěvačka Lenka Dusilová svým aktuálním albem Řeka potvrzuje nejen své nezpochybnitelné místo v naší pop music, ale především správnost nastoupené cesty.
Recenze: Řeka Lenky Dusilové unáší mimo břehy současné produkce
Zní to jako otřepaná fráze, nicméně pro Dusilovou platí bez jakýchkoli pachutí: s každým dalším albem – to nejnovější je v pořadí deváté – zraje skutečně jako ono příslovečné víno. Od jejího sólového debutu přitom uběhlo dlouhých dvacet let, mohlo by se tedy zdát, že to není zase tak bohatá bilance, ovšem Dusilová nás naštěstí nezahrnuje hudbou, již by neměla skutečně zažitou, za níž by si nestála. Ostatně za svou jedinečnou tvorbu získala už i řadu ocenění.
Bez hluchých míst
Název alba Dusilová vysvětluje takto: „Jmenuje se jednoduše Řeka, protože metaforicky odráží různorodou dynamiku a vlastnosti systému, který je ovlivňován svým okolím – terénem, počasím a přirozenými i nepřirozenými ději v krajině. Tímto je každá 'řeka' jedinečná.“
Pomiňme názvovou shodu se Springsteenovým dvojalbem, spíš můžeme zmínit Hérakleitova slova o řece, do které člověk dvakrát nevstoupí – jistě by je, a to nejen nejnovější deskou, ale celou svou tvorbou, podepsala i Lenka Dusilová. Ta je autorkou hudby ke všem deseti písním, na řadě textů se podílela.
Řeka
Přestože jsou všechny písně spíše delší (nejkratší má čtyři minuty, nejdelší ale rovných čtrnáct), zpěvačce i muzikantům se daří držet napětí. Nenarazíme na hluchá místa, tápání, vycpávky. Zároveň delší stopáž umožňuje práci s hudebními plochami, ostatně hned tři písně jsou v podstatě instrumentální. Což, vzhledem k tomu, že je Dusilová primárně zpěvačka, dokazuje jednak její autorskou odvahu a vyzrálost, ale i ochotu zříci se v zájmu vyznění svého zpěvu.
Promyšlená hudba
Již úvodní Białe konie jsou toho jasným důkazem: zpěv přichází až po minutě úvodní instrumentální plochy a pak slyšíme polštinu. V té totiž text napsala violoncellistka Dorota Barová – a není to poprvé, co Dusilová zpívá řečí našich sousedů.
Hned druhá skladba, Vojsko, je jednou z instrumentálek, byť v ní pár slov sice zazní, jsou však smíchána tak, aby pozbyla určitý sémantický obsah. Náladotvorné je jistě zapojení basklarinetu Marcela Bárty a kontrabasu Jiřího Slavíka, oba jsou přitom uznávanými jazzmany – výběr hudebníků je další aspekt.
Slyšíme totiž nástroje v populární hudbě ne zcela běžné, celestu, skleněnou harmoniku, kalimbu a další. A když už byla řeč o jazzových hráčích, v písni Řeka obsazení posílil celý jazzový Concept Art Orchestra, vedený Štěpánkou Balcarovou – a rozhodně se nejedná o nějaké hledání neobvyklého, ale o promyšlenou integraci dalších zvukových prvků. Stejně jako jsou jimi třeba „zvukové krajiny“ producenta Aid Kida.
Texty, s nimiž rezonuje
Samostatnou pochvalu si zaslouží práce s textem, nezřídka ale i s verši, kdy se Dusilové výtečně daří najít vždy adekvátní jak hudební, tak interpretační polohu – a to si v minulosti vybírala básně, které se nezhudebňovaly zrovna snadno. To byl třeba případ Victora Segalena, ale i dalších.
Zároveň ne vždy šla po známých, a tedy zaručených jménech, ale po textu a po tom, jak s ním resonuje. Sympatické je, že sahá často po básnících současných, žijících, jakým je na novém albu – a není to poprvé – Bogdan Trojak.
Již to bylo řečeno, ale závěrem se sluší připomenout: Lenka Dusilová svou novinkou přišla s albem, jež výrazně vyčnívá nad naší současnou produkcí, albem, jež odmění nebývalým zážitkem.