Luděk Marold byl dítě nemanželské (jeho otec, nadporučík, se k němu ale úředně hlásil) a zřejmě dost problémové. Sice ho už v šestnácti přijali na Akademii výtvarných umění v Praze, na škole ovšem nevydržel ani rok, vyrazili ho pro „neodstranitelnou nepíli“ a klackování vůči profesorům. Marolda akademické malování moc nebavilo, jak si následně potvrdil i na podobné umělecké instituci v Mnichově. Raději zachycoval každodenní život, který ho obklopoval, třeba v Paříži, kam taky vyjel na malířskou zkušenou (ale i tady o stipendium poměrně rychle přišel).
Po návratu to nicméně na žádné cvičení v umělecké pokoře nevypadá – Marold totiž přišel za předsednictvem chystané výstavy architektury a inženýrství a nabídl se, že namaluje kolosální obraz s dramatickým historickým výjevem. Přípravný výbor nápad schválil, na jeho realizaci ale neměl Marold příliš času. Bitvu u Lipan zvládl namalovat za 127 dní, nebyl na ni ovšem sám. Pomáhal mu malíř Karel Rašek, krajinář Václav Jansa, scénický výtvarník Karel Štapfer, kolorista Theodor Hilšer a také Ludvík Vacátko, který se specializoval na obrazy koní.
Od 15. června do 17. října 1898 tak mohli návštěvníci výstavy obdivovat obraz 11 metrů vysoký a 95 metrů široký, pro větší autentičnost pořadatelé před plátno ještě zaparkovali husitský vůz a pohodili další dobové předměty.
Úspěch své práce Marold zažil, další osud monumentálního díla už ne, na konci téhož roku se nakazil tyfem a 1. prosince zemřel. Bylo mu 33 let.
Speciální dřevěný pavilon s jeho Bitvou u Lipan měl být po deseti letech zbořen, rozhodlo se ale nakonec o zachování expozice. Pavilon už dávno není tentýž, restaurováním musel projít několikrát i obraz (jak stavbu, tak plátno poničila spadlá střecha i povodně). V 90. letech byl prohlášen národní kulturní památkou. Účastnit se bitvy u Lipan se tak mohou díky Maroldovu panoramatu lidé i dnes.
