Glosa z Cannes: Tarantinovy historky z Hollywoodu zastínily Parazity

Před 25 lety uvedl režisér Quentin Tarantino v Cannes premiéru dnes kultovních Pulp Fiction a získal za ně tehdy Zlatou palmu. Ocenění jeho „historek z podsvětí“ posunulo žánrové hranice filmového násilí – bylo přijato jako hra. Desáté výročí pak připadá na premiérové uvedení jeho Hanebných panchartů. Na 72. ročník festivalu se sledovaný filmař vrátil s novinkou Tenkrát v Hollywoodu (Once Upon a Time in Hollywood). A pozdvižením, které jeho snímek doprovázelo, zastiňoval ostatní.

Video Události v kultuře
video

Tarantino uvedl v Cannes nový film Tenkrát v Hollywoodu

Tarantinův nový film vyvolal rozruch ještě před festivalem. Byl totiž do soutěže přijat na poslední chvíli, režisér ho jen taktak stihl dokončit. Ale festival považuje Quentina Tarantina za jednoho z nejdůležitějších filmařů své generace, tudíž je rád, že se v Cannes nakonec se svým filmem objevil. Navíc s dvěma hvězdami v hlavních rolích: Leonardem di Capriem a Bradem Pittem.

Čas ukáže, k jak výrazným titulům v Tarantinově filmografii se jeho poslední počin zařadí. Na rozdíl od Pulp Fiction jde o méně monumentální a na první pohled milostný snímek – o lásce samotného Tarantina k Los Angeles, k Hollywoodu a k filmu vůbec. Zrekonstruoval „továrnu na sny“ z roku 1969, ale vylíčil ji podle svých představ.

Hledej odkazy

Není tajemství, že se ve filmu objeví i zmínka o režisérovi Romanu Polanském a jeho manželce, herečce Sharon Tateové, kterou v jejich domě zavraždili stoupenci fanatika Charlese Mansona.

Přítomný je také příběh silného přátelství mezi hvězdou westernů Rickem Daltonem (Leonardo diCaprio) a jeho kaskadérem Cliffem Boothem (Brad Pitt). Zatímco první část je spíš fragmentální a hádankovitá, druhá, kdy se mimo jiné Rick Dalton vrátí z Itálie, kde točil spaghetti westerny (odkaz na filmy Sergia Leoneho), je víc narativní a divácky vstřícnější. Navíc v druhé části především Brad Pitt předvádí, co jako herec dovede.

Tenkrát v Hollywoodu je bezpochyby film-hra. Film, který je třeba vidět víckrát, aby publikum pochopilo všechny narážky a odkazy. Pokud má na hru chuť. Divák skrytého odhalí o to více, čím více je milovníkem šedesátých let, westernu, amerického filmu, amerického způsobu života či americké hudby.

Tarantinovi se duchu šedesátých let podařilo přiblížit i tím, že snímek točil na klasický filmový materiál (35 mm). A tak barva slunce je zlatá a obloha zářivě modrá – ideální svět pro krásné příběhy a krásný život. Zároveň ale svět, kde vibruje i zlo.

Před filmovou projekcí v Cannes přečetl slavný francouzský novinář Henri Béhar před ostatními žurnalisty Tarantinovu žádost, aby ve svých recenzích prozrazovali co nejméně z děje filmu. Není to planá prosba. Kdyby diváci znali více z obsahu filmu ještě před zhlédnutím, jen by se ochudili o některé překvapující momenty.

Paraziti ve stínu Tarantina

S úplně stejnou výzvou k divákům přišel v Cannes i korejský režisér Pon Džun-ho před premiérou své novinky Paraziti (Gisaengchung). Přestože patří k velkým jménům současné kinematografie, byl neprávem zastíněn humbukem kolem Tarantinova snímku. Světovou premiéru měly oba tituly totiž v Cannes hned po sobě.

Režisér provokativních filmů jako Snowpiercer (Ledová archa) nebo Okja se vrátil po svých velkoamerických projektech do Koreje a natočil film s domácí tematikou. V Parazitech přesně charakterizuje lidské parazity. Věnuje se tématu chudých lidí v Koreji a propasti mezi movitými a nemajetnými. V prvních minutách dokonce snímek výrazně připomíná loňského vítěze Zloději, japonský příběh o falešné rodině.

V titulu korejského režiséra je v centru pozornosti rodina skutečná. Hrdinové žijí na hranici chudoby v suterénním bytě, z jehož okna bývá nejčastěji výhled na močící muže. Jednoho dne syn dostane nabídku doučovat angličtinu dceru velmi bohatých lidí, a když vidí, jak rodina nezvládá své děti, doporučí jako výbornou vychovatelku svou sestru.

Režisér Pon Džun-ho požádal, aby novináři neprozrazovali příběh od momentu, kdy sestra začne v bohaté rodině pracovat. Prozradit je ale možné, že ve filmu se překrývají různé žánry. Prolíná se tu sociální drama, komedie, thriller, detektivka, psychologické drama, dystopie… Paraziti jsou zábavní i děsiví zároveň. V tom mají s Tarantinovými příběhy hodně společného.

Almodóvarova Bolest a sláva

A do třetice je může doplňovat španělský režisér Pedro Almodóvar, který v Cannes v soutěži uvedl drama Bolest a sláva (Dolor y Gloria). Podobně jako Tarantino se vrací do dětství a vyznává se z lásky k filmu, podobně jako Pon Džun-ho mísí žánry a hraje si s nimi, podobně jako oba má smysl pro vycizelovaný detail a emočně vypjaté scény. Zdá se, že letošní Cannes vyrobí několik nových filmových klasiků.