Labutí jezero je asi nejslavnějším baletním titulem všech dob. Křehký romantický balet, který je pro mnohé synonymem této umělecké formy, je lákadlem divadelních scén po celém světě a často i stavebním kamenem repertoáru velkých souborů. Verze choreografa Johna Cranka, jež byla v Národním divadle poprvé uvedena v závěru minulého týdne, ale překvapivě – na rozdíl od jiných Crankových děl – velká očekávání nenaplnila.
Nejznámější baletní dílo období postromantismu si svou premiéru odbylo již roku 1877 v Moskvě, shodou okolností v choreografii Čecha Václava Reisingera. Věhlas a nesmrtelnost ale klasické dílo Petra Iljiče Čajkovského získalo až díky petrohradské verzi Mariuse Petipy a Lva Ivanova z roku 1895, která se stala základem stovek pozdějších inscenací.
Při přípravě nové premiéry Labutího jezera tentokrát dramaturgie pražského Národního divadla sáhla po inscenaci z roku 1963. Její autor, choreograf John Cranko, je neodmyslitelně spjatý se zlatou érou Stuttgartského baletu šedesátých let. Byl vynikajícím tanečním vypravěčem, který se proslavil především epickými balety. Jeho verze Labutího jezera, jež byla „vytvořena v úctě k tradičnímu pojetí, nicméně s puncem jeho dramatického talentu a ojedinělým smyslem pro vystižení podstaty baletu“, jak říká anotace pražského představení, bohužel tak dobrým počinem není.
Co se režie i dramaturgie týče, v představení se objevují hluchá místa. Ať už je to v prvním jednání, kdy Princ dostává dle slov choreografa větší prostor a „možnost tančit a odhalit svůj charakter“, ale často se spíš nevýrazně potlouká po scéně, či v divertissement charakterních tanců v jednání třetím, kdy jednotlivé pasáže postrádají nejen správnou dynamiku, ale i návaznost a soudržnost. Tato část je strohá a škrobená a nepřináší tak kýžené osvěžení, naopak se nezvykle vleče. Po polském, španělském, ruském a neapolském tanci následuje tzv. černé pas de deux. I to je ale bohužel upraveno tak, že ve výsledku negraduje, jak by mělo. V samém závěru představení pak Princ coby tragický hrdina zdlouhavým způsobem umírá v jezeře.
Cranko si pohrál i s Čajkovského hudbou, když zcela vynechal nebo nahradil některá čísla. Místy se nečekaně vyskytuje i jistá nemuzikálnost. Markantní je to například v jednání čtvrtém, kdy hudba eskaluje a tanec na scéně se s hudebním podkladem míjí.
Choreografické pojetí jako takové stojí na klasickém tvarosloví, v němž se objevují i neoklasické taneční prvky a divadelní pantomima. Představení, jež je pro tanečníky bezesporu velmi technicky náročné, je plné obtížných figur, které ale leckdy nepřinášejí oku diváka původně zamýšlený efekt. Nové, tudíž z původní Crankovy inscenace nepřevzaté, je výtvarné řešení scénografa Martina Černého, které je pojato romantizujícím způsobem. Taktéž zdobné kostýmy Josefa Jelínka jsou v typicky historizujícím stylu.
Inscenace samotná ale každopádně neubrala nic na kvalitě práce a nasazení tanečníků. Technicky i herecky takřka bezchybný výkon podala během druhého premiérového večera především Miho Ogimoto, představitelka hlavní role. Vyzrálá japonská tanečnice, první sólistka souboru, je nyní na samém vrcholu kariéry. Jako zakletá princezna Odetta je éterická a jemná, její port de bras jsou citlivá a něžná, coby Odilie je naopak velmi energická a jiskřivě svůdná.
Jako Princ Siegfried dostal příležitost mladičký demisólista Patrik Holeček. Vysoký elegantní tanečník, fyziognomií ideální obraz romantického danseur noble. Jeho výkon na druhé premiéře byl velmi dobrý, byť ho místy přemohla tréma, kvůli níž se objevily drobné nečistoty. I velké dámské sbory ve druhém a čtvrtém jednání, které jsou pro Labutí jezero stěžejní, byly dobře synchronizované. Čtyřiadvacet labutí působilo sehraně a formovaly krásné geometrické obrazce.
Souhrnně lze říci, že s velkou pompou byl v Národním divadle uveden velký celovečerní balet, který sice potvrzuje kvality baletního souboru naší první scény, ale jako celek není zrovna průkopnickým dílem. Nové obzory publiku toto představení asi otevírat nebude.
