Po dlouhém čekání konečně vyšel druhý svazek vzpomínek Mikoláše Chadimy Alternativa II. Významný představitel nezávislé rockové scény se v něm ohlíží především za 80. lety, své nabité paměti ale dovádí až do současnosti. Pohled je to leckdy kontroverzní, o to však cennější.
První díl svých vzpomínek Chadima sepsal již v roce 1985 a více než sedmisetstránkový svazek si tehdy vydal jako samizdat. Po listopadu 1989 pak kniha vyšla dvakrát ve zkrácené podobě.
Chadima patřil společně s Mejlou Hlavsou k nejvýraznějším osobnostem našeho neoficiálního, tedy zakazovaného rocku, a to samé platilo i pro jejich kapely Plastic People of the Universe, eventuálně Extempore a MCH Band.
Že v sobě vedle nezpochybnitelného hudebního talentu skrývá i literární vlohy, netušil tehdy zřejmě ani Chadima sám. Psal si sice i texty písniček, ale poradit si s takovou „kládou“ je něco zcela jiného. Stává se totiž, že často ti, jejichž historky se tak skvěle poslouchají, nedokážou pak proud řeči přenést na papír, náhle začnou psát šroubovaně, suše, nudně.
Nic z toho naštěstí pro Chadimu neplatilo. Jeho vzpomínky přitom byly nabité informacemi o všech těch zrušených koncertech, o akcích StB, ale také o vítězstvích a o odvaze všech, kteří se do tehdy zdánlivě marného boje s bolševikem pouštěli. Nejednalo se přitom o známé disidenty, ale o „normální“ kluky a holky – i v této „všednodennosti“ je, zvláště z dnešního pohledu, první svazek Alternativy cenný. Paměť slábne, pamětníci odcházejí a připomínat je třeba. Více než kdy jindy.
Nevzdat se marasmu
Vše, co bylo řečeno o prvním díle, platí i pro svazek druhý. Opět se noříme do marasmu doby, do onoho bezčasí a kulturní pustiny. Souběžně je ale v Chadimových textech cítit – jak šla doba – stále větší odhodlání se nevzdat. Ano, stará fyzikální poučka o akci, jež vyvolává stejnou reakci, zde platila dvojnásob, viz rostoucí občanské hnutí a demonstrace.
Zároveň nás z textu přepadá i vztek nad tím, kolik aktivit bylo rušeno, jak těžké to vše bylo – například čteme-li o akcích StB proti Jazzové sekci, proti pořadatelům koncertů, o tom všem pronásledování, konspirování a udávání. A přiznávám, že i jako zasvěceného pamětníka všeho toho dění mě občas dost zamrazí. Zvláště když Chadima některé skutečnosti dokládá citacemi ze svého svazku, jejž na něj StB vedla.
O to větší je samozřejmě vědomí, že se nejen vše v dobré obrátilo, ale také kolik dobré muziky vzniklo, kolik radosti jsme si i tak užili. Ostatně, proč nepřipomenout slova Ivana Martina Jirouse o „veselém ghettu“. A tak si třeba přečteme, jak v srpnu 1989 dostali skini v čele s Danielem Landou ve Stromovce nařezáno.
Své vzpomínání dovádí Chadima až do současnosti. Píše o prvních listopadových dnech, i zde je ovšem nekompromisní: nezdá-li se mu někdo či něco, napíše to, nikoho nešanuje. A že těch polistopadových trpkých pilulek musel také spolknout víc než dost…
Mikoláš Chadima: Alternativa II. – Od „Nové“ vlny se starým obsahem k Velké listopadové sametové restauraci. Vydalo nakladatelství Galén, 2018.
