Libuša von Josef Wenzig. Česká národní opera vznikla v němčině a Smetana musel prosit o vstupenku

Libuše, slavnostní opera Bedřicha Smetany, třikrát otevřela Národní divadlo. „Slavné tableau“ o národu, který neskoná, provází moderní české dějiny jako jejich ozvěna. Inscenování díla totiž není jen uměleckou, ale také politickou událostí, do níž se vpisuje celkový kontext, v němž se společnost nachází. U pramáti přemyslovských knížat se dojímali prezidenti Masaryk, Husák i Havel. Dílo přitom původně vzniklo v němčině – a ku příležitosti korunovace Františka Josefa I. českým králem. V souvislosti s výročím sto let republiky chystají tuzemská národní divadla nové inscenace i letos.

Milada Šubrtová jako Libuše v roce 1968. Šatna Národního divadla
Zdroj: ČTK Autor: Alexandr Hampl

Franz Joseph I., nekorunovaný král český

V roce 1867 vzniklo Rakousko-Uhersko. Nepokojům, které znovu hrozily vypuknout v Uhrách tak jako po revolučním roce 1848, kdy se Maďary podařilo zpacifikovat jen za pomoci Ruska, se habsburský mocnář rozhodl po vojenských neúspěších a rozkmotření se s Petrohradem raději předejít politicky – obnovením suverenity Uherského království.

8. června roku 1867 se proto František Josef I. nechal v Budíně korunovat uherským králem a Rakouské císařství se transformovalo v dualistickou monarchii. Češi chtěli také. Národní sebevědomí a touha po federalizaci rostly, až nekorunovaný český král v reskriptech vydaných v letech 1870 a 1871 slíbil korunovaci podstoupit.

„Čeští vlastenci omdlévali blahem a s nimi i šestačtyřicetiletý kapelník Prozatímního divadla Bedřich Smetana, v té době bezkonkurenčně největší umělec v Čechách a na Moravě,“ popsal dobové poměry ve svém článku pro časopis Reflex historik Jan Pavel Kučera.

Smetana se rozhodl napsat korunovační operu, již zároveň určil pro zahájení činnosti „velkého národního divadla“. Nakonec vzniklo z hlediska dějin opery unikátní dílo, jehož smyslem bylo uměleckými prostředky nejen zobrazit, ale realizovat politické touhy a ideje české měšťanské společnosti bažící po uznání práva na (alespoň částečné) osamostatnění.

Libuša von Josef Wenzig

Mýtus o Libuši, teskné připomenutí někdejší slávy a apel k navázání na přetrženou kontinuitu národní udatnosti, byl mezi obrozenci a jejich následovníky nesmírně oblíben. Smetana se jal zhudebnit libreto Josefa Wenziga, který napsal již jeho předchozí operu Dalibor, po níž propukly spory o charakter české národní opery a vyrojily se výtky vůči Smetanovi z wagnerianismu a jeho údajně nedostatečného češství.

Wenzig, pražský Němec s pročeským postojem, působil jako literát a pedagog a po letech byl jmenován ředitelem českých škol reálných. „Čeští nacionalisté by mu zajisté nikdy neměli zapomenout, že se rozhodujícím způsobem zasadil o zákonné zrovnoprávnění češtiny s němčinou na rakouských školách v Čechách,“ poznamenal k jeho osobnosti Kučera.

Wenzig Libuši sepsal německy, což ostatně nebylo nic bezprecedentního. „Celá řada zpracování mýtu o Libuši je německá. Bedřich Smetana může být chápán jako Čech, ale hra Klemense Brentana Die Gründung Prags z roku 1815 je psaná německy mluvícím autorem pro německé diváky. Kněžna Libuše byla nějakým způsobem důležitá i pro české Němce,“ vysvětlil filosof a biolog Stanislav Komárek.

Skladatel však nechtěl komponovat na jiný než český text, a tak nechal libreto přeložit do (arciť archaizující) češtiny novinářem a spisovatelem Ervínem Špindlerem. Snad ze strachu, že by tento fakt mohl poskvrnit „slavné tableau“ o „drahém národu českém“ a veřejnost by národní mýtus původně napsaný v němčině nepřijala, se jej pánové rozhodli zatajit. Přitom vlastní deník si psal Smetana také německy, a když v roce 1860 přešel na češtinu, dělal hrubé chyby.

„Mein theures Böhmenvolk wird nicht vergeh'n, aus Grabesnächten herrlich neuersteh'n.“

„Můj drahý národ český neskoná, on pekla hrůzy slavně překoná!“

Závěr Libuše v originále a v překladu

Příběh o pramáti přemyslovského knížecího a královského rodu je znám již z kroniky Kosmovy, Wenzig rovněž vycházel a v některých místech přímo cituje z Rukopisu zelenohorského, falza, které mělo společně s Rukopisem královédvorským emancipujícímu národu dodat pocit rovnocennosti, neřkuli nadřazenosti.

„Jeho uchopení látky plně vycházelo vstříc potřebám tehdejší české společnosti akcentovat nutnost národní svornosti a heroizovat ta období minulosti národa, na něž mohly navazovat soudobé kulturní a politické koncepce,“ vysvětlili v programu k zatím poslednímu nastudování Libuše v Národním divadle v roce 1995 Marie Ottlová a Milan Pospíšil, jak Wenzig drama koncipoval.

Největší naléhavosti kus dosahuje v závěrečném Libušině proroctví, kdy libretista nechá defilovat dle svého soudu největší osobnosti českých dějin. Vzhledem ke snaze vyobrazit prastarý, hrdinný a skrz naskrz demokratický český národ, jehož suverenita byla dočasně přerušena, nepřekvapí důraz na husitství, které národní obrozenci v čele s Františkem Palackým interpretovali nekriticky pozitivně.

Libuše tak patří na Jana Žižku, Prokopa Holého, husity (avšak nikoliv na mistra Jana) a krále Jiřího z Poděbrad. „A hle! Teď v mlhách sotva utvořených poslední září rek, jenž z národa na trůn byl povolán!“ pěje kněžna. Poslední rek, husitský král zemřelý roku 1471 – a pak už nikdo. „Co dál? To mlha oku zahaluje a mnoho skrývá zkalenému zraku, tajemství hrozná – prokletí!“ Temno, Habsburkové, poněmčení…

„Aj, tu Jaroslav jak orel letí“

Nejpozoruhodnější „historická osobnost“ se objevuje hned ve druhé z pěti Libušiných vizí. Je jí Jaroslav ze Šternberka, fiktivní šlechtic, který měl ve 13. století zachránit Moravu (a potažmo celou křesťanskou Evropu) před nájezdy Mongolů. Wenzig si jeho existenci dokonce ověřoval u Františka Palackého.

OBRAZ II.
JAROSLAV ZE ŠTERNBERKA
„Aj hle! Zas nová bouř se valí blíž
od východu, kolkolem temno šíříc!
Aj, tu Jaroslav jak orel letí,
tvrdou ocel na mohutných prsou,
pod ocelí chrabrost, udatenství,
pod helmicí velebystrý věhlas,
jarota mu z žhavých zraků plane!
Ha, rozplašen a zničen děsný mrak!“

Zamlčení německého původu libreta opery, ideologicky zatížený výběr „národních hrdinů“ ani vybájení geroje, který zachránil křesťanskou Evropu před tatarskými cizáky (sic!), nemá posloužit jako munice k posměchu. Je třeba zdůraznit, že podobnému romantickému vlastenčení v 19. století propadali i v jiných místech než v Čechách.

A netřeba se při hledání příkladu uchylovat k notoricky přetřásanému wagnerianismu a jeho žalostné historické úloze. Báchorkám, které v rámci národní mytologie například o své opeře Nabucco šířil Giuseppe Verdi,  v Itálii kdekdo věří dodnes.

Osud Beethovenův

Vzhledem k tomu, že z korunovace Františka Josefa českým králem sešlo, bylo třeba se přiklonit k druhé z možných událostí, při níž autor povolil Libuši provést. Smetana si otevření Národního divadla svou operou bez přehánění vysnil. Nakonec vše proběhlo s příslovečnou paradoxností lidského pinožení.

Na základní kameny se za Smetanovy účasti poklepalo již v květnu roku 1868, stavba se však z různých důvodů protahovala. Libuši skladatel dokončil na konci roku 1872 a za dva roky zcela ohluchnul. Své vrcholné operní dílo tudíž nikdy neslyšel, stejně jako Mou vlast. A zdaleka neběží o jedinou těžkost, s níž se musel vyrovnat.

Chvíle Libušiny premiéry skutečně přišla při otevření Národního divadla 11. června 1881, avšak zatímco položení základních kamenů přerostlo v opojnou dvoudenní oslavu, jíž se podle odhadů zúčastnilo sto padesát tisíc lidí, tedy ve vůbec největší shromáždění českého lidu v 19. století, tentokrát nastaly okolnosti méně šťastné.

Padlo totiž rozhodnutí ještě ne zcela dokončené divadlo provizorně otevřít u příležitosti návštěvy syna Františka Josefa I., korunního prince Rudolfa a jeho novomanželky Stefanie Belgické. Umělecká beseda byla pověřena, aby naplánovala slavnostní průvod. Princ však nejprve návštěvu několikrát odložil, a když na začátku června přijel, průvod si nepřál. Raději věnoval deset tisíc zlatých na dokončení divadla.

Přemysl Pražák v obsáhlé knize Smetanovy zpěvohry píše, že skladatelovi přátelé chtěli prosadit, aby autor mohl při premiéře dirigovat alespoň předehru své Libuše. Vzhledem k návštěvě prince Rudolfa z toho však sešlo. Co je však ještě smutnější, starý, nemocný a hluchý komponista vůbec nedostal pozvánku a účast na premiéře své opery si musel zařídit sám téměř na poslední chvíli.

„Jak všeobecně známo, neposlala onoho dne divadelní správa Smetanovi žádné vstupenky. Nějaký čas bloudil mistr náš hledištěm i jevištěm, až jej konečně pánové z ředitelské lóže jakoby z milosti mezi sebe vzali.“

Svědectví autora podepsaného K. C. M. v časopise Dalibor

Rudolfova přítomnost atmosféře představení neprospěla. Smetanova hudba počala znít po rakouské a na princezninu počest i belgické hymně. Spíše než muzika na sebe poutal pozornost korunní princ. Na nejlepších místech hlediště se skvěly rakouské uniformy, šlechtici a všemožní potentáti.

Princ o první přestávce v královské lóži vyslovil hluchému Smetanovi uznání, na jejich setkání však ulpěla trapnost. Rudolf se architekta Národního divadla Josefa Zítka, který byl audienci přítomen, optal na skladatelovu chorobu, avšak zřejmě správně neporozuměl jejímu stupni, pročež se ke Smetanovi přiblížil „na píď“, oslovil jej a tázavě čekal na odpověď.

„Císařská Výsosti, já jsem tak nešťasten, že neslyším,“ zahořekoval Smetana. Rudolf svou otázku zopakoval, ještě hlasitěji. „Já jsem úplně hluchý už šest let.“

Během druhého jednání se princ, neznámo proč, vytratil z lóže. Ještě dříve, hned po prvním aktu, divadlo opustil znechucený Jan Neruda. „V divadle nebylo žádné nálady, však také tam nebylo českého obecenstva,“ psaly o premiéře Divadelní listy. Ani recenze v tisku nevyšly příliš pozitivně – nelíbilo se libreto.

Smetana prosí o vstupenku

Jak známo, brzy Národní divadlo vyhořelo. Smetana a jeho Libuše přispěli ke sbírce na obnovu. Po mnoha letech skladatel vystoupil před veřejností jako dirigent. Na koncertě, který ve prospěch druhé výstavby„chrámu Uměn“ uspořádal časopis Dalibor, řídil předehru ke svému „slavnému tableau“, jak operu častoval. Posluchače nadchnul.

„Byl to zvláštní pocit, když on, hluchý hudebník, stanul v čele orchestru, aby s ním provedl vlastní skladbu, z níž už nemohl slyšeti jediného tónu,“ uvažuje ve své knize Přemysl Pražák. 

Po rekonstrukci, na niž mimochodem pěti tisíci zlatých opět přispěl i korunní princ Rudolf (snad proto, že jej předchozí návštěva tak umělecky zasáhla), se někteří Smetanovi oponenti snažili pro příležitost znovuotevření prosadit operu Dmitrij Antonína Dvořáka. Mezi nimi František Ladislav Rieger, který měl se Smetanou konflikty, nemluvě o tom, že jeho dcera Marie k Dmitrijovi napsala libreto. 

Nakonec bylo davy obležené divadlo 18. listopadu 1883 znovu otevřeno Libuší. Smetana, po své přezdvořilé prosbě tentokrát obdarován vstupenkou, alespoň viděl nadšený aplaus publika, byť byl toho času již v tristním zdravotním stavu. „V divadle byli všichni jeho přátelé, s výjimkou jediného – Jan Neruda se s průběhem otevření roku 1881 nikdy nevyrovnal a do Národního divadla už nikdy nevstoupil,“ podotknul historik Kučera.

Korunovační opera ve jménu republiky

Smetana si přál, aby se Libuše stala slavnostní operou a dávala se jen při výjimečných příležitostech. A byl vyslyšen. Za monarchie se hrála při výročích otevření Národního divadla, zahajovala sokolské slety, vítala významné zahraniční hosty, oslavovala, jak píše Přemysl Pražák, „národní velikány“, Nerudu, Palackého, Tyrše, Husa, Kollára, Masaryka, samotného Smetanu a dokonce i Riegera.

Za první světové války emoční dopad opery na publikum i účinkující rostl, tak jako pak již vždy v časech vypjatých nebo zlomových. V roce 1915 se dávala v rámci odhalení kontroverze vzbuzujícího pomníku mistra Jana Husa na Staroměstském náměstí. Diváky Libušino proroctví dle Pražákova vyprávění tak prudce zasáhlo, že na konci představení nevydrželi sedět, povstali a spontánně zapěli národní hymnu.

Po válce se Smetanova korunovační hudba stala jedním ze symbolů nově vznikajícího státu. Triumfální návrat Tomáše Garrigua Masaryka do vlasti 21. prosince 1918 se neobešel bez fanfáry z Libuše. Troubení, které mělo premiéru ku poctě „J.J. cís. král. Výsosti Nejjasnějšího korunního prince Rudolfa a Nejjasnější princezny Stefanie“, se stalo oficiální znělkou prezidenta republiky.

Mimochodem, další večer se Masaryk, Smetanův ctitel, odebral do Národního divadla jak jinak než na Libuši. Hlavní roli pěla hostující Ema Destinnová. V Brně mezitím dostal Leoš Janáček vynikající nápad, a to uctít očekávaný příjezd prezidenta slavnostním představením – ano, Libuše. Kolikrát Tatíček „slavné tableau“ vyslechl, obtížno spočítat.

Tomáš Garrigue Masaryk na představení Libuše v roce 1931
Zdroj: ČTK

Utrpení Milady Šubrtové

Probírá-li se člověk informacemi a svědectvími o jednotlivých inscenacích opery Libuše, nemůže si nevšimnout, že představují jakési echo moderních českých dějin a jejich zvratů. Coby ilustrace poslouží nastudování Václava Talicha s Marií Podvalovou v titulní roli na konci 30. let. Již představení v roce 1938 byla mimořádně vypjatá, dva protektorátní večery pak vyústily v národní manifestaci odporu proti okupaci, při níž celé Národní divadlo opět sborově povstalo a zapělo hymnu. Nacisté pak Libuši zakázali.

Po válce se Libuše do Národního divadla za velké slávy vrátila. Brzy se však zvrhla v tak trochu povinnou operu prováděnou za přítomnosti prominentů vlády proletariátu. Další opravdu příznačnou inscenaci začal připravovat Jaroslav Krombholz během Pražského jara. Okupace Československa vojsky Varšavské smlouvy inscenaci pochopitelně rekontextualizovala. Útrpný výraz ve tváři i hrdle uhrančivé Milady Šubrtové při závěrečném proroctví těžko vystihnout slovy. Naštěstí se dochoval záznam.

Libuše (ne)normalizovaná

V roce 1977 se Národní divadlo zavřelo, aby mohla proběhnout rekonstrukce historické budovy i zástavba okolí, v rámci níž vyrostla mnohými odsuzovaná Nová scéna. V pořadí potřetí zahájila Libuše provoz Národního divadla po sto letech 18. listopadu 1983. Československá televize přinesla záběry usmívajícího se Gustáva Husáka, kterak o přestávce okázale tradicionalistického pojetí v prezidentském salónku gratuluje Gabriele Beňačkové a dalším účinkujícím.

Gustáv Husák gratuluje dirigentu Zdeňku Košlerovi
Zdroj: ČTK
Autor: Michal Kalin

Znovuotevření ve své geniální Carusově operní hlídce zachytil filosof Petr Rezek. S výjimkou těch, kteří přijeli vládními automobily, musel divák překonat nejprve policejní a pak vojenský konvoj, než se ocitl před divadlem. „Přicházel-li od Mánesa, tak se nalézal v podivuhodně vyprázdněném prostoru, až hrůzně ztichlém, jehož atmosféru mohl srovnat jen s tou ve filmových zpravodajstvích typu Dvacet čtyři hodin po puči,“ vykreslil.

„Davy lidí, kteří se přišli podívat na slávu, svými ironickými poznámkami do tohoto mrtvého a děsivého prázdna vůbec nemohly zasáhnout – v tak velké vzdálenosti byli zadrženi, například již na úrovni Nové scény na Národní třídě. Na slavnosti se mohli podílet jen ve vtipné kresbičce na titulní straně Dikobrazu od Miloše Nesvadby – jen na ní byli až u divadla, v blízkosti, která dovolovala účastnit se aspoň pohledem vstupu těch, kteří je měli reprezentovat,“ vylíčil Rezek.

Generální opravu, jíž divadlo prošlo, není možné nazvat zdařilou. Zatímco poprvé bylo třeba budovu zrekonstruovat po sto letech provozu, tentokrát po třiceti. „Nezvolili dobrou technologii, problémem jsou izolace teras a balkonů,“ vysvětlil památkář Pavel Jerie, když v roce 2012 začínala rekonstrukce celého pláště divadla. Nutno podotknout, že Novou scénu čeká generální rekonstrukce v následujících letech, tedy ani ne po čtyřech dekádách činnosti. Návštěvníci mohou doufat, že se zlepší otřesné akustické podmínky v sále.

Okolnosti rekonstrukce z 80. let, které předkládá opět Rezek, nelze neodcitovat: „Mistři při exkurzích během přestavby vysvětlovali, že kliky a podobné drobné doplňky musí být instalovány až těsně před kolaudací, protože jinak by byly rozkradeny – a rozkrádání pokračuje i po kolaudaci.“

„Hydraulický systém propadel místo západoněmeckých montérů instalovali čeští ‚odborníci‘ tak, že při reklamaci, protože zařízení nefungovalo, dodavatelská západní firma zjistila více než tisíc závad při montáži, takže záruka pozbyla platnosti,“ pokračuje Rezek.

„Například montéři si z kůže určené k čištění součástek při montáži nechali ušít bundy a zařízení čistili prostředky podle vlastního uvážení,“ poznamenává filosof a dodává, že kvůli nespolehlivým tahům a propadlům v jednom z prvních představení po otevření „nebohý vodník v Rusalce musel zůstat až do konce představení v tůni.“

Ladislav Adamec nepozván

Po zhroucení komunistického režimu Libuše 1. ledna 1990 přivítala v Národním divadle posledního československého prezidenta Václava Havla. Publikum se oproti předchozím letům, kdy čestné lóže partřily soudruhům, proměnilo, jak svědčí vtipná noticka v Rudém právu.

„Při slavnostním představení Smetanovy opery Libuše, které se konalo 1. ledna v Národním divadle na počest volby prezidenta, jsem mezi přítomnými politickými představiteli marně hledal známou tvář bývalého předsedy vlády ČSSR a nyní předsedy KSČ soudruha Ladislava Adamce. Nebyl skutečně přítomen?“ ptal se Rudého práva čtenář z Ďáblic.

Obdobných dotazů redakce obdržela vícero. „Soudruh Ladislav Adamec se skutečně slavnostního představení opery Libuše nezúčastnil. Důvod je prostý. Jak jsme se dozvěděli ze sekretariátu soudruha Adamce, nebyl na představeni do Národního divadla pozván,“ zněla odpověď. 

Václav Havel a dirigent Zdeněk Košler
Zdroj: ČTK
Autor: Karel Vlček

Zatím poslední nastudování pražské Národní divadlo premiérovalo v roce 1995. O úspěch se zasloužila především Eva Urbanová, o níž se počalo psát jako o „první dámě české opery“, skvěle se vyjímal také Luděk Vele jako Chrudoš. Premiéře byl přítomen první prezident nově vzniklého státu Václav Havel. Jde zatím o jedinou Libuši nazkoušenou ve zlaté kapličce za dobu samostatné České republiky, což dokládá, jak výjimečnou událostí každá nová inscenace opery je.

Sto let republiky

Ku příležitosti oslav sto let (zaniklého) Československa se nyní chystají inscenace nové. Brněnské Národní divadlo bude hru premiérovat v pátek 7. září v pavilonu P Výstaviště Brno. Pod vedením dirigenta Roberta Kružíka se coby Libuše a Přemysl představí manželé Lucie a Jiří Hájkovi. Režie byla svěřena uměleckému šéfovi Janáčkovy opery Jiřímu Heřmanovi, který platí za jednoho z nejlepších operních režisérů v Česku.

Přažskou Libuši režíruje ředitel Národního divadla Jan Burian, který se tak vrátí ke své původní profesi. Premiéra se pod taktovkou hudebního ředitele Opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka chystá na 14. září. V titulní roli alternují Dana Burešová a Iveta Jiříková, jako Přemysl Adam Plachetka a Svatopluk Sem.

Ježto je hlavní myšlenkou díla výzva ke svornosti, doba se pro nové Libuše zdá být zralá.