Festival Aerodrome prošel velkým třeskem. Původně jednodenní akce pro metalové publikum se rozrostla v třídenní multižánrový festival s širším záběrem a hvězdnou sestavou. Jako takový se však Aerodrome neobešel bez prvotních problémů zejména organizačního rázu.
Recenze: Letošní Aerodrome oslnil hvězdnými jmény. Zastínila je jen pokulhávající organizace
DEN PRVNÍ: Bullet For My Valentine, ohnivá show Parkway Drive a Wiz Khalifa s obřím jointem
Jelikož větší akce si žádala i větší prostory, přesunulo se místo konání z pražských Letňan, dříve Holešovic, na letiště v Panenském Týnci. Začátek festivalu návštěvníkům moc nepřál. Od parkoviště ke kempům to byla slušná štreka a kvůli deštivému počasí museli dlouhou cestu k areálu přebrodit částečně bahnem.
Rozmočený terén nebyl ideální ani ke stavbě stanů. Nicméně místa se nabízelo dost, do obrovského prostoru určeného ke kempování se pohodlně vešli všichni, kteří postupně přijížděli, a to i v následujících dnech. Areál byl navíc členěn do tří sektorů, zahrnujících VIP sekci se stany pro 5 osob a recepci, menší stanové městečko pro ty, kdo stan nevlastní či se s ním nechtěli tahat, a největší prostor pak patřil většině osazenstva.
Asi největším minusem kempu bylo nedostatečné pokrytí sociálním zázemím. Na celé obrovské ploše byly jen jedny sprchy a toalety z jedné strany plotů, což při rozloze kempu samotného a obrovském množství lidí nebylo šťastné řešení. Nechyběl však bar ani občerstvení, byť taktéž v omezeném množství. Větší rozmanitost by určitě nebyla na škodu.
V areálu samotném to pak bylo obdobné. Vcelku překvapilo malé množství a různorodost stánků s nápoji a občerstvením, stejně jako slabší zázemí chill-out zóny. Stejně tak nemožnost koupě základních potravin, jako je pečivo či balená voda, přičemž lidé byli prakticky odkázáni pouze na festivalové stánky, což při poměrně vysokých cenách zamávalo rozpočtem nejednoho návštěvníka. Samostatnou kapitolou pak byl systém cashless, jenž měl sice urychlit odbavování plateb, nicméně chvílemi fungoval s obtížemi, nebo dokonce vůbec.
Fanoušci během druhého dne festivalu
Podobné to bylo i se svozy, které sice byly bezplatné, ale ani ty se neobešly bez komplikací. Návštěvníci si stěžovali, že i přes nutnost rezervace spoje jezdily se zpožděním a byly přeplněné. Věřme však, že se jednalo pouze o prvotní drobné mouchy, které k začátku prostě patří a jež se pořadateli podaří do příštích ročníků úspěšně vychytat.
Stany postaveny, odbavení úspěšné. Let's go to the PARTY!
Areálu vévodily dvě hlavní velké stage, jimž sekundovaly menší, určené pro zástupce domácí scény. Třídenní program načala účastnice SuperStar Celeste Buckingham, lehce deštivé odpoledne pak patřilo raperu Tommymu Cashovi, japonským Crossfaith, massachusettským rockerům PVRIS, řízným deathcoristům Thy Art Is Murder a křesťanským post-hardcoristům Underøath. Z české scény se fanoušci mohli těšit na Eddie Stoilow, Mirai či Ektora. Celkem slušně rozmanitou žánrovou nálož završili indie-rockoví Glass Animals, již publikum napumpovali správnou letní náladou nejen energickou show, ale i ananasem uprostřed stage.
Hlavní čtyřka mohla na scénu: večer odstartovala kulka pro valentýnku, přes australské ohně prosvištěla přes Dánsko a skončila až v jointovém balonku.
Nejdříve nastoupili velšští metalisté Bullet For My Valentine. Ostřílení matadoři, kteří letošního roku oslavili 20 let na hudební scéně, se s tím nepárali a do svých fanoušků už od začátku prali jednu říznou pecku za druhou. Ti se dočkali nejen skladeb z novinkového alba Gravity , ale i osvědčených hitů v podobě Scream Aim Fire, Your Betrayal nebo The Last Fight. Přídavkem pak zazněly ještě Tears Don't Fall a Waking the Demon.
Bullet For My Valentine
Úvodní metalovou nálož vystřídala dánská zpěvačka a textařka MØ. Ta si své vystoupení náležitě užívala a mezi stínohrou vévodící pódiu radostně tančila. Příjemný popík podtrhla navíc skvělým zpěvem, jenž vynikl u skladeb jako Roots, Kamikaze nebo Final Song. Velmi příjemný zážitek nejen pro sluchovody.
MØ
Ty dostaly řádně zabrat s nástupem třetí hvězdy večera – australských metalcoristů Parkway Drive, jejichž vystoupení patřilo bezesporu k vrcholům prvního dne. Ten bohužel v jednu chvíli zhatil zvukový problém. Kdo však jejich koncert již někdy navštívil, musí potvrdit, že je to parádní jízda se vším všudy. Nechybí ohně, otáčivé bicí ani perfektně vyladěná světelná show. Pánové do toho dávají však něco navíc – maximální nasazení, které vás prostě strhne. Když k tomu přičtete vymazlený setlist sestávající jak z novějších skladeb typu Wishing Wells nebo Prey, tak hitovek Vice Grip, Crushed nebo Bottom Feeder, máte tu headlinera jak vyšitýho. Nutno uznat, že naprosto po právu.
Parkway Drive
Úvodní večer završil americký raper Wiz Khalifa, který fanoušky potěšil skladbami Black & Yellow, Work Hard, Play Hard nebo Young, Wild, and Free a i ty méně znalé Sucker For Pain, známou z filmové hitovky Suicide Squad. Vysmátá hvězda blýskala zlatými zuby na všechny strany, a ač předvedla plnohodnotnou raperskou show se vším všudy, bez skrupulí nutno přiznat, že bavila. Ať už tím, že místo balonků pouštěla do publika obří jointy, nebo na svůj žánr netradiční wall of death. Příjemným osvěžením byla i živá doprovodná kapela v podobě bicích, kláves a baskytary a barevná projekce. Závěr prvního večera více než zdařilý.
Wiz Khalifa
DEN DRUHÝ: Vtipní Halestorm, energičtí Stone Sour a Lana na lanech
Druhý den, při kterém se počasí umoudřilo a přineslo typickou letní atmosféru, načalo pařížské djské duo Ofenbach, následované hardcoristy Being as an Ocean, elektropopovým projektem Belgičana Maxe Colombie Oscar and the Wolf, rockery Silverstein, jež si jistě pamatuje nejeden vyznavač kdysi velmi populární subkultury Emo, německou dvojicí Milky Chance, britskými rockery You Me at Six a Portugal. The Man – taktéž rockery, tentokrát však z amerického kontinentu. Česká scéna patřila kapelám Support Lesbiens a John Wolfhooker, poměrně početné publikum pak přilákal Marpo.
Hvězdnou čtveřici odstartovali američtí Halestorm. Sourozenecký band Lzzy a Arejaye Haleových byl ve svém výkonu maximálně upřímný a předvedl poctivou rockovou nálož, podtrženou výtečným vokálem Lzzy a showmanstvím jejího bratra Arejaye. Publikum se dočkalo třinácti skladeb včetně coveru Someone Like You od Adele a asi neznámější I Miss the Misery nakonec.
Halestorm
Druhými vystupujícími večera byli britští elektropopíkáři Chvrches. Poměrně mladá kapela s éterickou zpěvačkou Lauren Mayberry v čele se na českých pódiích teprve zabydluje. To jí však nikterak nebránilo předvést parádní rockovou jízdu založenou na melodických linkách, což publikum ocenilo vřelým přijetím i ohlasem. Skladby jako Bury It, Miracle nebo finální Never Say Die byly součástí plnohodnotného setu sestávajícícho z celkem 13 skladeb. Něco mi říká, že o téhlo partičce ze Skotska ještě uslyšíme.
Chvrches
Trojka pomyslného čtyřlístku úterního večera patřila Stone Sour. Ti už dávno nejsou jen vedlejším projektem frontmana Slipknot Coreyho Taylora, ale plnohodnotnou kapelou mající u nás velmi slušnou fanouškovskou základnu. Těžko říct, zda je to z velké části zapříčiněno především osobním kouzlem a charizmatem Taylora samotného, jemuž umění tahu na branku nelze upřít. Corey s publikem zkrátka pracovat umí, což naplno vyznělo především při baladách Bother, Tired nebo Through Glass. Částečně akustické trio notoricky známých skladeb, které bylo především jeho dominantou, si svorně z plných plic zazpívala většina osazenstva zaplněného hlediště. Stone Sour však mají v repertoáru i řízné rockové pecky, fanoušci se tak dočkali i skladeb jako Absolute Zero, 30/30-150, Get Inside, Made of Scars nebo novější Song #3. Parádní jízdu, již oživilo střílení konfet do diváků, završili ještě přídavkem a fanoušci mohli být nadmíru spokojeni.
Stone Sour
Vrcholem pátečního večera bylo vystoupení asi největšího taháku celého festivalu Lany Del Rey. Křehká zpěvačka a skladatelka měla rozhodně nejpočetnější zastoupení fanoušků. Ti se dočkali jak novinek 13 Beaches a Cherry, tak i hitů v podobě skladeb Blue Jeans, Video Games, Summertime Sadness nebo National Anthem. Asi největší devízou jejího vystoupení byla úchvatná scenérie, jíž vévodily palmy, doplněná vkusnou videopreojekcí, choreograficky doplňující zpěvaččinu melancholickou tvorbu. Impozantní a dechberoucí byla pasáž s houpačkami zavěšenými na konstrukci obrovské stage. Trošku zamrzelo, že si největší hvězda, jejíž honorář ukrojil značnou část rozpočtu, vypomáhala playbackem. Od hlavního headlinera byste přece jen čekali o něco víc, už jen z úcty k fanouškům, kteří přišli především na živé vystoupení. Nicméně ti byli i tak z větší části spokojeni, jelikož krom pěveckého umu se někteří šťastlivci dočkali i selfie fotek se svou vyvolenou včetně objetí ve chvíli, kdy slezla z pódia do davu, aby se s nimi osobně přivítala. Těžko říct, do jaké míry je to součástí teatrální show či jde čistě o Laninu srdečnost, nicméně funguje to skvěle.
Lana Del Rey
DEN TŘETÍ: Showmani Hollywood Undead, strhující Nine Inch Nails, ukecaní Limp Bizkit a Macklemore jako tečka na závěr
Poslední festivalový den čekal návštěvníky asi nejvíc nabitý line-up. Ten odstartoval úderem 14. hodiny anglický mix punku a rocku v podání Franka Cartera & The Rattlesnakes. Štafetu po něm převzali v našich končinách velmi oblíbení němečtí metalcoristé Eskimo Callboy, následovaní alternativci z britských ostrovů Nothing But Thieves. Skvělou show předvedli velšští Skindred. Frontman Benji Webbe je srandista a showman každým coulem a publikum se ani na chvilku nenudilo. Ostřílené harcovníky pak vystřídali irští mladíci Kodaline se svým svižným rockem či duo The Kills. Z české scény se představili například Lipo, Robin Mood, písničkářka Lenny nebo Vojtaano.
GALERIE
Aerodrome 2018
K jednomu z vrcholů sobotního opoledne bezesporu patřilo vystoupení amerických Body Count. Kultovní kapela, v jejímž čele stojí raper a herec Ice-T, stála u zrodu nu-metalové scény jako takové. Mix rapu a metalu dal vzniknout kapelám takových jmen, jako jsou Rage Against The Machine nebo Korn. Průkopníci tzv. gangsta rapu mají svá vystoupení patřičně ostrá. Frustraci a naštvanost našlapanou do rapových veršů podkreslují řízné a hutné kytarové riffy. Už první vypalovačka v podobě cover verze sklady Raining Blood thrashmetalových velikánů Slayer dala tušit, že půjde o parádní řežbu. Skalní příznivci se dočkali i skladeb Bowels of the Devil, Manslaughter, No Lives Matter, Necessary Evil nebo řádně naštvané Drive By (při které si mohli z plných plic zařvat You killed my fuckin' brotha!). Osobně trochu zamrzela absence ikonické Born Dead. Ice-Tmu na pódiu zdatně sekundoval synátor Tracy Marrow Jr., jenž s kapelou jezdí od loňského roku, a v jednu chvíli i dvouletá dcera Chanel. Význam rodiny ostatně raper zmínil i v proslovu k publiku, při kterém si neopomněl ani zanadávat na současnou hlavu amerického státu Donalda Trumpa.
Body Count
Hvězdnou čtveřici headlinerů posledního večera odstartovali američtí Hollywood Undead a laťku nasadili hodně vysoko. Maskovaní raprockeři rozjeli parádní show, při které typické drum sólo vystřídal pivní battle hlavních protagonistů. Poctivý setlist čítajícící celkem 14 skladeb okořenili krom notoricky známých hitů, jež odstartovala úvodní Whatever It Takes, náledovaná Undead, známá fanouškům filmu Rychle a zběsile, či California Dreaming taktéž skladbami Enter Sandman od Metallicy či Du hast od německých Rammstein. Chuťovkou byla Livin' on a Prayer od Bon Jovi, při níž svůj pěvecký um předvedl i mistr bicman. Doživotní zážitek si pak jistě odnese i šestiletý fanoušek, jehož si kapela vytáhla v doprovodu jeho sestry na pódium.
K asi největším vrcholům festivalu bezesporu patřilo vystoupení metalových instrumentalistů Nine Inch Nails. Impozantní psychedelická show, jíž dominují obří reflektory s kouřovými efekty a na níž se podílí i frontman Trent Reznor osobně, je propracovaná do posledního detailu a jako celek funguje naprosto dokonale. Celý set byl tak pastvou pro oči nejen po vizuální stránce, ale v první řadě i po té hudební. Fanoušci si mohli poslechnout novější skladby, jako například Less Than z poslední desky Add Violence (2017), ale i cover I'm Afraid of Americans od Davida Bowieho. Zazněly i hity March of the Pigs, Copy of A či Shit Mirror nebo konečná Head Like A Hole a Hurt, již proslavil svou coververzí i Johnny Cash.
Nine Inch Nails na festivalu Aerodrome
Předposledním účinkujícím nebyl nikdo menší než Limp Bizkit. Ikony devadesátých let se na česká pódia vrátily po čtyřech letech, paradoxně opět na festivalu Aerodrome. Svůj set načaly skladbou Purple Rain od zesnulého Prince. Jelikož kapela žádný nový materiál nevydává, vystačila si s notoricky známými hity jako Rollin' (Air Raid Vehicle), Nookie, Gold Cobra, My Generation, při které poprvé došlo i na klasické „Jump Da Fuck Up“, My Way a „break your fuckin' face tonight“ jste mohli při Break Stuff, při které došlo na „Jump Da Fuck Up“podruhé. Fanoušky jistě potěšila i Faith od George Michaela, Heart-Shaped Box od Nirvany, částečná Walk od Pantery a vrcholem pak bezesporu byla Killing in the Name od Rage Against The Machine. Celý set zakončila Take a Look Around, hitovka z Mission Impossible. Během vystoupení se maskovaný kytarista Wes Borland dokonce vrhnul do publika, aby si s fanoušky zařádil v moshpitu a poté se jimi nechal přenést na rukou zpět na pódium. I když frontman Fred Durst vyměnil typickou kšiltovku za rybářský klobouček, trošku nám zfotrovatěl a chvílemi má kecavou, pořád zde Bizkiti platí za velké hvězdy a na jejich hity si s nostalgií zavzpomíná nejedna generace.
Úplný závěr festivalu patřil americkému raperu Benu Haggertymu, známému pod pseudonymem Macklemore. Toho na pódiu doplňovali trumpetisté v pánském i dámském podání, nechyběli nezbytní tanečníci ani DJ. Pódiovou show doprovázala videoprojekce s především přírodní scenérií. Závěrečný set festivalu odstartovala skladba Ain't Gonna Die Tonight, nechyběly Can't Hold Us, částečně odprezentována v publiku, či Good Old Days, Glorious a Downtown. Ani on si neodpustil politickou agitku a své vystoupení prokládal nadávkami na prezidenta Trumpa, kterému dokonce věnoval jednu „skladbu“, již lze pracovně nazvat „FDT“ (Fuck Dunald Trump).
GALERIE
Návštěvníci letošního ročníku festivalu Aerodrome
O ukončení festivalu se pak až do ranních hodin postarala Dance eXXtravaganza rádia Evropa 2, která tradičně zakončovala i dny předchozí.
Festival evropského formátu? Aerodrome na to má
Co říci závěrem? I přes menší problémy především technického či organizačního rázu, jež k začátkům už tak nějak patří a lze je odpustit, přilákal festival v Panenském Týnci ve své rozšířené podobě zhruba 20 tisíc návštěvníků, kteří se vesměs velmi dobře bavili. Díky multižánrovému obsazení, dobrému umístění a ambicím vyrovnat se zahraničním festivalům podobného ražení se může Aerodrome během následujících let zařadit mezi stálice nejen tuzemské festivalové scény. Potenciál na to rozhodně má.