Moravská gobelínová manufaktura se obává o svou budoucnost a žádá o pomoc kraj i ministerstvo kultury. Potřebuje zakázky i novou generaci gobelínářek. Ručním tkaním klasických gobelínů, koberců a uměleckých tapiserií i jejich restaurováním se přitom ve Valašském Meziříčí zabývají už 120 let.
Velkolepá výtvarná díla tkaná z vlny stojí hodně peněz a hodí se do velkých reprezentačních sálů. „Gobelín byl vždycky v historii reprezentativní dílo, protože jeho technika je nesmírně náročná, ale také noblesní,“ přiblížil ředitel Moravské gobelínové manufaktury Jan Timotej Strýček.
Gobelínová dílna ve Valašském Meziříčí je nejstarší na území někdejšího Československa a přežila jak hospodářské krize, tak změny politických režimů. Kromě restaurování se jako jedna z mála na světě specializuje na převádění moderních obrazů do gobelínů.
Aktuálně shání peníze na to, aby mohla do gobelínu převést jeden z námětů výtvarníka Františka Skály. „Nepotřebujeme žádné dotace, ale práci do veřejného prostoru od kvalitních výtvarníků. Dejme nám práci za 2,5 až 3 miliony ročně a budoucnost je zajištěná,“ řekl Strýček.
O podporu už vedení gobelínky požádalo ministerstvo kultury a také Zlínský kraj. Obě instituce se pokusí zajistit státní zakázky. „Je třeba pomoct nejen sliby, takže v tuto chvíli kurátorka vytipovává konkrétní umělecká díla, která bychom mohli zadat gobelínce, aby je pro nás restaurovala,“ řekl krajský radní pro kulturu Miroslav Kašný (KDU-ČSL).
Výchova nástupkyň je náročná a drahá
Kromě zakázek by manufaktura potřebovala, aby se stát vložil také do výchovy gobelínářek a restaurátorek. Řemeslo už totiž není koho učit a výchova nových nástupkyň je navíc náročná a drahá.
U vlněných gobelínů trvá práce na jednom čtverečním metru až tři měsíce. U hedvábných nástěnných koberců je tato doba třikrát delší. „Musí nás to bavit. Jinak bychom tu nezůstaly. Musíme mít tu práci rády,“ shodly se současné gobelínářky.
- Gobelíny jsou tkané nástěnné koberce. Vytváří se na ručním tkalcovském stavu, práce se spíše než tkaní podobá paličkování.
- Kresby ve skutečné velikosti gobelínu se podloží pod osnovu na stavech a podle nich se vybírají barevné vlny, které se tkají v obrazce. Vzor gobelínu roste milimetr za milimetrem, na utlačování tkaniny se používají vidličky z kuchyňského příboru.
- Koberce mají na jeden čtvereční metr až desetitisíce uzlů. K vázání koberců se užívá trvanlivé vlny napuštěné barvivy. U vlněných gobelínů trvá práce na jednom čtverečním metru i tři měsíce, u hedvábných gobelínů může být tato doba až třikrát delší.
- Velký rozvoj tkaní gobelínů začal ve 13. století. Vlna i hedvábí ale vydrží necelých 400 let. Bez oprav by tak velká část těchto výtvarných děl zanikla.
Díla moderních malířů na gobelínech
Moravskou gobelínovou manufakturu ve Valašském Meziříčí založil v roce 1898 malíř Rudolf Schlattauer. Po roce 1989 jí hrozil zánik, ale tým lidí kolem malíře Jiřího Timoteje Strýčka ji koupil v privatizaci a provoz udržel. „Bylo by mi hrozně líto, kdyby dílo, které trvá déle než republika, naráz zmizelo,“ řekl dlouhodobý ředitel.
Po celých 120 let se v dílně tapiserie, koberce a gobelíny nejen vyrábí, ale také zachraňují a restaurují. Do opravené Jurkovičovy vily v Brně tu třeba vyrobili náhradu za původní koberec, který se ztratil. Unikátní byla také záchrana koberce, který ve vile na pražské Hanspaulce měla herečka Lída Baarová.
Manufaktura je ale jedinečná i tím, že do nástěnných koberců převádí díla moderních českých malířů, například Vladimíra Kokolii, Jiřího Sopka, Michaela Rittsteina, Karla Malicha nebo Petra Nikla.
„To stojí a padá s osobností Jana Timoteje Strýčka. Kdyby gobelínku nekoupil, zřejmě by uhynula, nebo by se tam dělaly jen věci dekorativní. Je to otázka jediného člověka, jako ve všem,“ řekl výtvarník Petr Nikl, jehož několik děl už ve Valašském Meziříčí do gobelínů převedli.
Gobelínka přitom takové přenášení děl do jiné formy provádí na vlastní náklady a riziko, není to totiž práce na objednávku ani pro předem domluveného kupce. Peníze na volnou tvorbu si dílna, jejíž roční obrat čítá zhruba šest milionů, dává stranou z komerčních zakázek. „To, že jsme v průběhu času vytvořili asi šedesát rozměrných tapiserií ne na zakázku, byl smysl naší práce,“ uzavřel Jan Timotej Strýček.
