Michael Haneke natočil film o tom, že šťastné konce neexistují. Od tvůrce, který se vytrvale vrací k myšlence, že lepší je milovanou bytost vlastnoručně udusit, než ji nechat, aby se sama protrpěla k smrti, tohle není tak překvapivý vzkaz. Jestliže vám to připomíná jeho až k neukoukání silnou Lásku, pak je to správně, protože právě o to Hanekemu jde. Pro ty, kterým by to snad nedošlo, to v Happy Endu znovu připomíná.
Recenze: Happy End Michaela Hanekeho není šťastný
Vlastně nic nového pod chladným sluncem jeho Pianistky, Bílé stuhy a hlavně Lásky a ve společnosti bolavých duší, které nejsou schopny se domluvit, ochotny si naslouchat, milovat se, dotýkat, chápat a hledat sílu, jak ještě (do zítřka nebo alespoň do večeře) přežít. Taková je i podnikatelská rodina Laurentových, jejichž honosné sídlo v Calais je navzdory jejich přítomnosti prodchnuto prázdnotou, egoismem a samotou.
Nemáš rád nikoho
Pro senilního doyena rodu Georgese (skvělý Jean-Louis Trintignant), jeho pragmatickou dceru Anne (neselhávající Isabelle Huppertová), jejího zamindrákovaného syna Pierra (Franz Rogowski), emocionálně vyprázdněného Thomase (Mathieu Kassovitz) a jeho dvanáctiletou dceru Eve (hodně zajímavá Fantine Harduinová), se žádný happy end nekoná.
To si ironický Haneke (jakkoli to u něj nebývá zvykem) jen tak škodolibě zažongloval s názvem filmu, ale dál zůstal ponořen do svých obvyklých kritických meditací, které jsou více o smrti nežli o životě.
Michael Haneke
Hanekeho filmy připomínají jeho asketický profil a ostrý pohled, jenž je stejně pronikavý jako chladný a neosobní. „Nemáš rád nikoho. Neměl jsi rád mámu, nemáš rád Anaïs, nemáš rád Claire a nemáš rád mě,“ říká Eve svému otci Thomasovi, o kterém ví své. A tuhle charakteristiku lze vztáhnout na všechny úctyhodné, předstírající a konspirující Laurentovi.
Chladný voyeur
Tentokrát je ale Haneke spíše tezovitý a konverzační nežli analytický a dramatický, a tudíž méně naléhavý a emocionálně oslovující. Jeho Happy End spíš jenom tak plyne a příliš ho nerozpohybuje ani poklidně stylizovaný vizuál kameramana Christiana Bergera, ani originální struktura narace, oživovaná (a zároveň komplikovaná) dotáčkami z iPhonu, nebo na hraně porna balancujícími texty chatu.
Originální evropský tvůrce, jehož opusy obvykle znepokojují, provokují a bolí, se ve svém posledním filmu představuje spíše jako odtažitý a chladný voyeur, recyklující svá oblíbená témata a pokládající stále podobné otázky, na které si musíte najít odpověď sami. A ještě o něco obtížnější je navázat vztah s jeho osamělými, stigmatizovanými figurami, sedícími jako cizinci kolem jednoho stolu. Na nikoho se tu pořádně nenapojíte, není komu stranit, za koho dýchat, o koho se bát.
Trpký film rozhodně není divácky odpočinkový. Jít Hanekemu naproti je nezbytné, ale dá to zabrat, protože on sám nepomůže. Nastaví rámec a „vykolíkuje“ bílá místa jako prostor pro ty, kteří pochopí, že si je musí sami zaplnit, a past pro ty, kterým to nedojde a marně čekají, že jim napoví.
Ironický Happy End nepatří mezi vrcholy Hanekeho filmografie a nemá se šťastným koncem moc společného. Je to groteskní rodinné puzzle s až příliš širokým záběrem. Tahle festivalová artovka je totiž rozpřažena od eutanázie přes lekce z klinické psychologie dítěte, bizarní humánnost, nenápadnou korozi buržoazie až po migrační krizi. Chce toho říci tolik, že bez odpovědi toho zůstává víc, než bývá u Hanekeho (jenž stále hledá nové téma) zvykem. Nevím jak je možné, že i navzdory tomu dokáže oslovit.