V Bosně a Hercegovině mají ke všemu dva příběhy a dva pomníky. Sto let po sarajevském atentátu medituje režisér Danis Tanović na téma, zda je atentátník Gavrilo Princip hrdina nebo zločinec a František Ferdinand okupant nebo oběť. Ale vlastně se ptá, jak se dá po Vukovaru nebo Srebrenici žít v zemi, kde se tak často umírá. Jeho festivalová artovka Smrt v Sarajevu s prvky politického thrilleru znepokojuje a v hotelu Evropa se zrcadlí náš svět.
Recenze: Smrt v Sarajevu je metaforou Evropy
Sarajevský atentát nepřinesl nic dobrého ani Sarajevu, ani Bosně, ani Balkánu, ani zděšenému zbytku světa. Tři rány, které vypálil Gavrilo Princip, měly nedozírné následky. O výstřelech, které usmrtily arcivévodu Františka Ferdinanda a vévodkyni Žofii Chotkovou, se někdy říká, že stály u zrodu Jugoslávie, ale rozhodně přispěly k rozpoutání první světové války.
Tohle způsobil mladík s modrýma očima, který je pro někoho osvoboditelem, pro jiného teroristou či srbským nacionalistou a pro dalšího hrdinou, idealistou a romantikem. Jak prorocky (a ne zcela přesně) prohlásil Josef Švejk: „Zabili jste mi strejčka, tak tady máte přes držku. Válka jest jistá!“ A evropská jatka mohla vypuknout.
Krvavé 20. století začíná i končí v Sarajevu
Po sto letech tyhle reminiscence ožívají a fatálně se propojují s realitou traumatizované země v sarajevském hotelu Evropa, který kdysi hostil U2, Billa Clintona, Jacquese Chiraca či Richarda Gerea nebo Angelinu Jolieovou. Teď se tu chystá večeře pro pět prezidentů, třicet ministrů a bezpočet VIP hostů.
Na střešní terase točí televizní štáb rozhovory o tom, jak krátká a proměnlivá byla historie pomníků, jež tu byly od roku 1914 průběžně vztyčovány a strhávány, jak všechno směřovalo k tomu, že se v rámci Bosny a Hercegoviny bude srbská otázka řešit silou, a jak by dnes po všem, co se stalo, Gavrilo Princip nejspíš zastřelil sám sebe. Jeho příbuzný a jmenovec na rozhovor přišel s pistolí a vyhraněnými nacionalistickými argumenty.
Ředitel hotelu pouští ze řetězu místní mafiány, aby to zatrhli, jeho asistentka umravňuje kuchaře, se kterým si to rozdala minulou noc, významný francouzský host piluje v pokoji proslov na večer a ochranka, sjíždějící se koksovou lajnou, ho šmíruje tajně namontovanou kamerou.
Hotel jako metafora
Že je to chaotický tok pohledů, pocitů, reflexí a příběhů, stepujících mezi hraným a dokumentárním aranžmá? To si pište, že je! Však také Smrt v Sarajevu není laciná relaxace, ale politické drama, určené spíše pro klubové a festivalové publikum a jako takové oceněné i na loňském Berlinale. Není to poprvé, kdy si tam šel Tanović (Oscar za Zemi nikoho) pro cenu.
Smrt v Sarajevu
Smrt v Sarajevu natočil na motivy divadelní hry Bernarda-Henriho Lévyho Hotel Evropa. Vzniklo podobenství o minulosti a současnosti země, kde se narodil, zarámované evropským kontextem a rozprostřené do sevřených prostor jednoho hotelu (což přiznává sounáležitost s divadelní předlohou).
Tenhle hotel je jakoby paralelou tohoto světa, v němž se prolíná minulost a současnost a také naléhavý pocit, že je toho ještě hodně, s čím se musíme nějak vyrovnat. Jeho jednotlivá patra jsou nosnou plochou dílčích příběhů, které se postupně splétají do dramatického celku a zalidňují je typově dobře zvolené a slušně odehrané figury. Nesourodým a herecky dobře vybraným typům to dohromady docela sedne, zpívá jim k tomu dětský smíšený sbor a přimotá se i reminiscence na současnou Ukrajinu.
Balkánské ego
Tanović, který svými opusy dokáže oslovovat festivalové poroty, natočil něco jako historicko-politickou esej o intoleranci, xenofobii a balkánské duši (či spíše balkánském egu), kde sarajevský hotel Evropa je metaforou skutečné Evropy, která pro někoho začínala umírat již v roce 1914.
Smrt v Sarajevu
Vyplývá z ní, že historie není jen něco dávno uplynulého, ale má tendenci se recyklovat, že žádný atentát nakonec nic nezmění a také že v Sarajevu se i dnes snadno a nečekaně umírá a špinavé prádlo o člověku hodně prozradí. Možná se vám něco z toho šikne i do vašeho života, ale divácky si tenhle film budete muset „odpracovat“.