Domů se vrátit nemohl, Zlín si tedy přenesl do Brazílie. Složitosti života Jana Antonína Bati, nevlastního bratra zakladatele obuvnického impéria, přibližuje nový román Markéty Pilátové. Napsala ho podle dopisů, fotografií a deníkových záznamů. Knihu S Baťou v džungli představila také v rozhovoru.
Jak se vám podařilo se k rodině Baťů v Brazílii dostat?
Udělala jsem konkurz na tzv. krajanskou učitelku v Brazílii a vůbec moje první štace bylo baťovské městečko Bataypora, které založil Jan Antonín Baťa.
Vycházíte z faktů jeho života, nakolik jste jeho příběh ale přece jen musela domýšlet?
Je to román, takže jsem si domýšlela hodně věcí, zejména jak asi mohl uvažovat, mluvit a co si vlastně myslel o událostech, které hýbaly jeho životem v Brazílii.
V Česku byl sice rehabilitován, ale až před necelými deseti lety. Komunisty byl označován za zrádce a kolaboranta. Jak to poznamenalo jeho vztah k vlasti?
Určitě to v něm zanechalo velkou hořkost, protože byl jedním z největších českých vlastenců. Dokázal to nejen slovy, ale i činy, velmi podporoval finančně český odboj, exilovou vládu v Londýně. Obvinění proti němu byla naprosto vykonstruovaná. Na druhou stranu byl Jan Antonín Baťa člověk, který si nikdy nestěžoval. Vždycky hleděl dopředu a říkal si, že všechno dobře dopadne. A nikdy nemluvil proti Československu.
Vaše kniha je i příběhem o vykořenění a hledání vlastní identity. Co platí pro Baťu o jeho vztahu k domovu?
Ten příběh je o pocitu nemožnosti vrátit se domů. Dnes si to nemůžeme, myslím si, dost dobře představit, protože i když třeba žijete dlouho v cizině, tak se domů můžete vrátit, je to vaše volba, ale Baťova rodina se musela smířit s faktem, že domů se pravděpodobně už nikdy nepodívá. Nosili si domov v srdci, v jazyku a v hudbě. Je zajímavé, že velkou roli v rodině hrála hudba, sám Jan Antonín Baťa krásně zpíval.
