„Má Kristýno Švédská, snažně vás prosím, obraťte se na svůj rozum“, jeden z nejmocnějších mužů švédské říše, hlavní regent a kancléř Axel Oxenstierna, se změnil v žadonícího starce, který neobratně poklekl před jejím trůnem. „Naléhavě vás žádám, ve jménu našeho Pána, zachraňte svou říši!“ Z hlasu zaníceného luterána a nekompromisního politika vyprchala autorita zručného dirigenta zákulisí a zbyla v něm jen unavená beznaděj. Jako by věděl, že jeho prosby tentokrát nebudou vyslyšeny a sen o největší luteránské panovnici na světě se rozplyne.
Recenze: Kaurismäkiho Královna Kristýna vládne mužům a podléhá kráse žen
„Musíme postavit školy, divadla a knihovny. Musíme k nám pozvat myslitele a ty, kdo byli vyhnáni pro své učení. Chci ze své země udělat nejkultivovanější zemi v Evropě. Začněme být zvídaví a učiňme ze Stockholmu nové Athény! Abychom toho snu dosáhli, musíme pro naši zemi zajistit nejdůležitější věc v jejích dějinách. Mír!“
Inaugurační řeč mladé královny vrcholí a v úctyhodném auditoriu vyvolává nadšení, kalkulace, rozpaky i nevoli. Jsou tu nadšení a katolicismem netraumatizovaní, kteří ji chtějí chránit, milovat a případně pojmout za ženu (jako hrabě Magnus de la Gardie). Se zájmem ji sledují intrikující diplomaté (jako francouzský ambasador Pierre Hector Chanut), jenž větří možnost jak využít její zvídavosti a skrze Descarta ji přetáhnout od Luthera k Vatikánu. Problémy tuší zkušení zainteresovaní, kteří ji (tak jako kancléř Oxenstierna) připravovali na vládnutí a tenhle projev se jim zdá sebevražedný. A zbraněmi řinčí bojovní protestantští fundamentalisté, kteří se rádi opíjí katolickou krví, nehodlají tenhle drink naředit poezií a zpěvy a připustit, že by Lutherova víra dál nevládla těmto chladným a strohým severním oblastem, které jí tak sluší.
Sličná komplikace
Jestliže máte pocit, že si mladá panovnice tím, jak směle představila své plány, zadělala na problémy a koruna jejího otce, velkého Gustava, lva severu, pro ni bude příliš těžká, tak uvažujete správně. A to na scénu teprve přichází sličná komplikace Ebba Sparreová, které Kristýna propůjčí titul královniny postelové společnice, přidělá tím Oxenstiernovi další vrásky a naplní jeho tezi, že pokud jde o touhu, je příroda nevyzpytatelná.
Uzavřít mír se svatou říší římskou bylo v době, kdy zabít katolíka patřilo ve Švédsku mezi základní občanské povinnosti, stejně obtížné jako polemizovat s Lutherem ve stylu: „Nesmířím se s tím, že by mě muž využíval jako rolník, který obdělává své pole.“ Starší z bratrské filmové dvojice režisér Mika Kaurismäki, pojal svoji Královnu Kristýnu jako ženu, která kašle na dobová pravidla i morálku a jde si svojí cestou za svými touhami a sny. První Mamoulianova filmová verze Královny Kristýny z roku 1933 je jiná tím, že je hollywoodsky romantičtější a zábavnější a hlavně přizdobená super hvězdnou dvojicí Greta Garbo a John Gilbert.
Kaurismäkiho Kristýna je osudovější a Malin Buska, která se dokáže vyrovnat se složitou povahou ženy, jež umí klást pasti na medvědy, čte Descarta a Senecu a mluví plynně francouzsky, ale neumí líbat a neví co přitom dělat s rukama, jí vcelku přesvědčivě vdechla život, ale rozhodně nepatří mezi světové super star. To, co je oběma snímkům společné, je velmi volná práce s historickými reáliemi, které se bezstarostně přizpůsobují dramatickému konceptu příběhu, v němž Kaurismäki možná až příliš tvrdě sází na královninu jinakost a tápající sexuální orientaci.
Neokázalý historický spektákl
A tak portrétuje ženu, jež sice ví, že zdědila zemi horníků, dřevorubců, rolníků a vojáků, kteří pohrdají učenci, ale odmítá být královnou špinavých a primitivních medvědů, kterým je třeba naplnit břicho a nikoli rozum. Zarámovaná strohými kulisami a chladnými severskými exteriéry, jež nastolují atmosféru přísného protestantského rauše, je Královna Kristýna neokázalým historickým spektáklem, jenž úsporný Fin natočil za šest a půl milionu euro. Film bude prudit historiky, vyvolávat nostalgické vzpomínky na božskou Gretu Garbo (na kterou nikdo nemá) a zbytku auditoria nabídne docela příjemný, neurážející, ale nijak zásadní zážitek.
Vzhledem k tomu, že titulní postavou je jedna z nejzajímavějších dámských figur evropských dějin, to sice není mnoho, ale kde jinde je k vidění, jak Rané Descartes pomocí pily, kladiva a dláta představuje Jejímu Veličenstvu sídlo duše, šišinku mozkovou?