ROZHOVOR. Co kdyby v Cizinci zemřel běloch? ptá se spisovatel Kámel Daúd. Rozhodl se převrátit příběh slavné knihy Alberta Camuse, kde v koloniálním Alžírsku běloch jménem Meursault zabije bez zjevného důvodu Araba. Jeho román s názvem Meursault, přešetření se dostal mezi čtyři finalisty Goncourtovy ceny. Vyvolal i negativní odezvu. V rodném Alžírsku byla vůči autorovi vyhlášena fatva. Kámel Daúd byl tento týden hostem Festivalu spisovatelů v Praze.
Kámel Daúd: My Arabové určujeme naše životy, ne historie
Rozhovor s Kámelem Daúdem (zdroj: ČT24)
Proč jste si pro svou knihu vybral právě Camusova Cizince?
Nešlo mi vlastně ani o to reagovat na Camusova Cizince, spíš jsem se snažil napsat román o Cizinci a reagovat tak na současný svět. Cizinec pro mě byla záminka, abych mohl mluvit o věcech, které lidi dnes znepokojují a tíží. Zároveň jsem ale Alžířan, stejně jako částečně byl Camus. Cizinec představuje zásadní dílo alžírské literatury, myslím, že se dalo čekat, že se mu jednou bude nějaký Alžířan věnovat.
V čem je podle vás Camus dodnes tak provokující?
Nikdo neuměl klást společnosti takové otázky jako Albert Camus. Ze všech filozofů a spisovatelů, kteří zažili války a nesvobodu komunistického režimu, se nejvíc zamýšlel nad údělem jednotlivce. Dokázal popsat příčiny krizí, které společnost za jeho života prodělávala. Situace se neustále opakuje. Vrací se totalitarismus v různých obměnách. Politický a náboženský tlak nemizí, jen se proměňuje.
Zkuste se zamyslet třeba nad současnou migrační krizí. Politické špičky veřejně a nahlas dumají, jestli těm lidem pomoci, nebo jestli se podílet na rozsudku smrti. Camusovy otázky týkající se důstojnosti člověka a míry absurdity v jednání společnosti jsou pořád aktuální. Camus do nich vkládá svoje vlastní tělo, nastavuje kůži – proto jim lidé nepřestávají naslouchat. Nejde jen o obcování s idejemi, jak to obvykle filozofové dělávají.
Jak vnímáte západní pohled na problémy arabského světa?
Jsem muslim a žiji v takzvaně arabské společnosti, takže si myslím, že mám právo mluvit o realitě kolem sebe.
Představte si tu absurdní situaci, kdybychom s alžírskými kolegy vydali petici, která odsoudí českého novináře za to, jak píše o Češích.
Jde o zásadní nedorozumění naší doby – evropští levicoví intelektuálové se neustále vyrovnávají s pocitem viny za kolonizaci. Kvůli zločinům, které provedli jejich předkové, jsou slepí k tomu, že se vyvíjíme dál. Ocitl jsem se v podobné situaci jako lidé ve čtyřicátých a padesátých letech. Musí být imperialista nutně antikomunistou? Ani náhodou. Pokud někdo poukáže na zločiny komunismu, neznamená to, že je kapitalista. Jen říká, že chce spravedlnost. Stejně jako se já snažím vyjádřit svůj názor na novou formu fašismu, která je v arabském světě na vzestupu.
Kolonizaci samozřejmě považuji za zločin, ale za to, čím jsme se stali, zodpovídáme jen my sami. My, Arabové, určujeme svoje dnešní životy, ne naše historie. Elity daly svým postojem ke mně jasně najevo, že se nesnaží porozumět současnosti a že stále trčí v minulosti, což považuji za tragédii.
Jaké je současné Alžírsko?
Alžírsko se stalo zablokovanou zemí. Touží po změně, ale nechtějí se vracet k válce s islamisty. Dění ve světě je pro Alžířany stará známá písnička. Dnes prožívá Egypt, Francie, Sýrie a další to, co u nás bylo před dvaceti lety. A jakákoli snaha změnit současné nastavení by vyvolala ještě větší násilí. Ocitli jsme se v mrtvém bodě. Stabilita představuje nehybnost. Politici opakují, že přílišná svoboda se rovná chaosu. A lidé, kteří dlouhá léta trpěli válkou, dávají před svobodou přednost bezpečí.
Spisovatel Michel Tournier jednou řekl, že v každém vězení jsou nejen mříže, ale taky střecha. A Alžír teď představuje pro někoho mříže a pro jiného zase střechu nad hlavou.