Kniha fotografií Jana Jindry z osmdesátých let má prostý název – Osmdesátky. Na černobílých snímcích připomíná dobu, jež byla spíše černá, často absurdní a občas i plná beznaděje. To vše se Jindrovi podařilo věrně zachytit.
Recenze: Osmdesátky jako neveselý obraz neveselé doby
„Jan Jindra se ve svých souborech snažil ve zkratce postihnout charakteristické fenomény tehdejší doby. Vyhledával témata, která vypovídala o rozpadu hodnot v době normalizace a rozporech mezi oficiálními proklamacemi a každodenními životy,“ píše se v úvodu Jindrovy monografie, není tedy od věci se podívat, jak moc se mladému fotografovi – studoval tehdy na FAMU – ony snahy vydařily.
Jindra svá pozorování, své zprávy ze země šedi, členil do cyklů a podobně je i členěna kniha, jednotlivé kapitoly mají jednoduché názvy, například Osmdesátky, Noční vlaky, Sokolovská, Jižní město…
GALERIE
Jan Jindra / Sighisoara, Rumunsko, 1984
Jak bylo řečeno, Jindra pracoval s černobílou fotografií, a je to vlastně logické, onu dobu nejlépe charakterizuje právě černobílá škála, barva by ji posouvala někam jinam – přinejmenším tedy témata a pohled, jaký si zvolil. Někdy dokonce ještě onu stupnici přitvrdil, když používal blesk, který dal nemilosrdně vyniknout všemu tomu chladu, mrtvolnosti, bezvýchodnosti. Lidé i situace jsou tak skutečně odkryté, bez jakékoli možnosti obrany, chtělo by se napsat.
Bez smíchu
Okamžitě je ovšem třeba dodat, že Jindra své objekty nijak nekarikuje, nevysmívá se jim, jakkoli by to často nebylo tak těžké, spíše jen konstatuje, nastavuje zrcadlo. Jako kdyby říkal: ano, toto jsou figurky, bezmocné, bez možnosti jiného scénáře, ve hře, již nemohou ovlivnit, v níž se ovšem snaží nějak existovat, přežít.
Tak například snímek z pražského Jižního Města, na němž vidíme po levé straně betonovou hradbu paneláků, napravo seschlý plevel a mezi tím kráčí starší muž v baloňáku a klobouku, s taškou v ruce. Nevidíme mu do obličeje, je snímaný zezadu, nicméně z toho, jak je přihrbený, lze soudit, že se asi radostí ze života zrovna netetelí. Beznaděj z tohoto snímku přímo kape, zároveň je vyjádřena nepřímo, bez nějakých silných gest. Prostě tam je…
Jan Jindra / Chalupáři
A záběry z nočních vlaků, vozících ze Slovenska dělníky na práci – ano, tohle byla realita, a nelze nevzpomenout jednu písničku Vlasty Třešňáka o muži, dojíždějícím právě takto za prací, píseň stejně smutnou, jako jsou ty fotografie zobrazující spící dělníky poskládané jak herinci do kupé i nacpané do sítěk na kufry.
Jan Jindra / Osmdesátky
Můžeme se pousmát nad cyklem Přijímač, zachycujícím momentky z vojny či odvodu, kdy rezignovaní branci postávají před stoly odvodní komise, za níž visí na zdi obrovské bolševické heslo o plnění linie sjezdu KSČ; nad snímkem ze slavnostní přísahy, na níž malá děvčátka zdraví pionýrským slibem, ovšem zcela bez zájmu a duchem jsou zcela někde jinde. Realitou, bohužel zapomínanou, byly i prázdné prodejny zeleniny, jak krásně vidíme na snímku prodavače, odevzdaně stojícího nad dvěma květáky – a opět není třeba dalších slov, fotografie i tentokráte mluví sama za sebe.
Cyklus Sokolovská zachycuje lidi, sjíždějící na stanici metra do podzemí, osamocené, jakoby za sklem, v kleci. Nikdo se nesměje… A k smíchu nejsou ani fotografie z cyklu Odchod sovětských vojsk a vlastně se ani nad nimi není proč radovat, byť zachycují události jistě radostné – ovšem záběry kožených důstojníků, jejich manželek, krav zatoulaných mezi ubikace či tanků na železničních vagonech, i to je plné zvláštního smutku.
A k smíchu vlastně nejsou ani záběry ze silvestrovských oslav v hotelu Jalta, jakkoli jsou některé snímky skutečně dosti bizarní. Ale opět: ti lidé se tam sice veselí, mají pocit, jak skvěle se mají, Jindrovy snímky je ovšem usvědčují z opaku. Ale smát, smát se jim nelze.
Jan Jindra / Jižní Město
Zdálo by se možná, zvláště pamětníkovi, snadné tyto cykly nafotit, podobných obrazů přeci bylo na každém rohu víc než dost, stačilo by jen mačkat spoušť. Ale ouha! Je totiž téměř jisté, že by na snímcích byli sice nějací lidé, ovšem to „ono“, co do svých obrazů dostal Jan Jindra, by tam chybělo. A tím vlastně také odpovídám na otázku, již jsem si položil úvodem…
Osmdesátky, monografie Jana Jindry s odborným textem Tomáše Pospěcha. Vydal BiggBoss, 2016.