Dokument: Pavel Brázda - Umění mezi lidmi
Zjednodušené formy a pestré barvy v Brázdově díle odkazují k pop-artu. Přiznává, že je fascinován městem – svět ulic, výkladních skříní a nekonečných kolon aut vnímá jako živý organismus. „V mých obrazech bývá něco až cirkusového. Přál bych si, aby moje dílo byla taková obdobná země divů,“ uvedl.
Z inspirace pokleslostí i Jungovy analytické psychologie vznikl Brázdův vlastní směr –hominismus. „Šlo mi o to, aby to bylo umění o lidech a pro lidi, tzn. že přebíralo tradice moderního umění, přitom se ovšem distancovalo jak od vyumělkovanosti, přílišného formalismu, tak od přílišné exkluzivnosti surrealismu. Šlo mi o to, aby to bylo výtvarné umění prosté, srozumitelné a promlouvalo i k většímu okruhu zájemců,“ popsal hominismus Brázda.
„Mám rád barevnost, prudké a čisté barvy. Vlastně jsem raději, když z mých výstav odcházejí lidé potěšeni, a nikoli poděšeni.“
Pavel Brázda
První velkou výstavu měl společně se svou manželkou Věrou Novákovou. Na uznání si ale musel počkat víc než šedesát let. Jako vnuk Heleny Čapkové a Josefa Palivce se podle režimu na Akademii výtvarných umění nehodil a jeho práci mohla veřejnost objevit až po roce 1989.
Satisfakcí pro něj byla retrospektiva, kterou mu u příležitosti osmdesátých narozenin uspořádala na přelomu let 2006 a 2007 Národní galerie. V jejích sbírkách je také několik Brázdových děl.
