K vydávání svých raných děl z mládí dávají umělci souhlas většinou až k stáru – lze to pochopit, ovšem Jáchym Topol se za své juvenilie, jež před nedávnem vyšly pod názvem Děsivý spřežení, rozhodně nemusí stydět.
Recenze: Děsivý spřežení, které musely být napsány
V době, kdy je psal, mu bylo osmnáct až dvaadvacet, věk, kdy má člověk pokoušející se psát ještě nárok na různé výkyvy a slepé cesty. Jak již ale bylo naznačeno, v případě Jáchyma Topola se jedná o tvorbu zcela „usazenou“.
A jedno je třeba dodat: s výjimkou povídky Venezuela se jedná o verše, téměř se již totiž zapomnělo, že maturitní prozaik Topol začínal coby veršotepec. Nyní zde tedy máme jeho první tři sbírky: Eskymáckej pes (1982), Stěhovavá tvář (1983) a Noty pro podzimní bytost (1984), které dosud, až na samizdatová vydání, knižně nevyšly.
„Všude samý pekla“
Základní tón všech básní je jasný, stačí si uvědomit, jak si asi v té době, v tom normalizačním bezčasí a marasmu, mohl mladý člověk připadat – pocity nepříslušení, odcizení, samoty, nepochopení, zkrátka to, čemu se říká existenciální, leckdy také pocity sebestřednosti, přílišného zaobírání se vlastní osobou a jejími přímo galaktickými problémy, deprese, chandry a podobné temnoty.
Všichni jsme tím tehdy procházeli, někdo úspěšněji, někdo méně, někdo o tom napsal a někdo jen přežíval. Asi tak jako v básni Milá stolní společnost: „…všude samý pekla / a žádnej špás / že sobě sám zvraceti / už je čas“, nebo v básni beze jména: „po ulici je to v propasti / a nevyspalýmu je mi úzko / na stanici autobusu / nahoře ve městě / v šedivé ulici / ve čtvrti kterou neznám.“
Děsivý spřežení
Z Topolových veršů, doplněných fotografickými živými obrazy Viktora Karlíka, je kromě toho cítit ještě jedno – naléhavost, jistá vychrlenost, zkrátka, že to byly verše, které musely být napsány, které musely jít ven, ať už to dopadne, jak chce. Hlavně se vyjádřit, a tím vlastně i ochránit.
Přes onu „vykřičenost“ to ovšem nejsou nějaké pubertální výrony a za Topolovými drsně znějícími výpověďmi nutno hledat i poučenost literárním odkazem, civilismem Skupiny 42, především Jiřího Koláře, ale i Jeana-Arthura Rimbauda, beatniky a všemi dalšími tvůrci „na okraji“.
Není proč se děsit
Jediná próza, jíž je povídka Venezuela, již předznamenává katastrofické obrazy Topolových pozdějších románů. Zajímavý je jak dobře zpracovaný motiv nejasné, možná rozdvojené identity, tak příbuznost jedné pasáže s klíčovým momentem Styronovy Sophiiny volby, přičemž těžko říct, zda jde o náhodu, či nevědomou inspiraci.
Jáchym Topol se v jednom rozhovoru odvolával na Ladislava Klímu, který napsal, „že největší utrpení a rozkoš zároveň je vidět své staré texty“, a sám k tomu dodává: „Já už jsem úplně jinde. Bývalo mi hrozně, a tak jsem vědomě psal poněkud temně a zuřivě. Dneska mě moje tehdejší texty děsej. Nebo bych se jim smál, kdybych na ně kouk.“ V každém případě jej můžeme ujistit, k smíchu že rozhodně nejsou, a svou cenu také že mají.
Jáchym Topol: Děsivý spřežení, ed. Marek Vajchr, vydalo Revolver Revue, 2016.