Zpěvačka, textařka a spisovatelka Natálie Kocábová, teď Natalie Kocab, vydává nové album. Jméno dostalo po ostrově, který v první polovině 20. století fungoval jako přistěhovalecká stanice pro imigranty do USA – Ellis Island. Nahrála ho se skladatelkou Michaelou Polákovou, o níž mluví jako o ideální umělecké manželce. A přizvala i Nicka McCabea, člena britské kapely The Verve.
Natalie Kocab o desce Ellis Island: „Hranice svobody jsou flexibilní"
Rozhovor s Natalii Kocab (zdroj: ČT24)
Rozhovor s Natalií Kocab
V jednom z rozhovorů jste řekla, že tohle album popisuje život, který skutečně žijete. Bylo tedy pro vás výpovědí, po které se vám ulevilo?
Mám to tak vždycky, že cokoliv se mi stane, pak ventiluju v tvorbě. Jestli dojde k úlevě, to nevím, ony se během toho dějí další věci, o kterých pak budu točit později.
Proč jste si zvolila písničku Ellis Island jako název alba? Čím je pro vás výjimečná?
Líbil se mi její název, to není zas tak hluboké. Ten text je ale jeden z mých nejlepších na tomto albu, protože pojednává o flexibilních hranicích svobody. Je o Americe, o ostrově, kde přijímali imigranty, ovšem na úkor indiánů. V tom se odráží i flexibilita konce vztahů.
Existuje odpověď na otázku, koho anebo co jste tímhle albem pro sebe objevila?
Především jsem objevila, že lze spolupracovat se zahraničními umělci a že v dnešní době, kdy jsou peníze v showbyznysu a hudební branži trochu jinak řízeny, stoupá hlad umělců dělat něco z jiných důvodů než finančních. Navazovat různé kontakty není tak těžké jako třeba ještě před pěti lety.
Jedna z písní se jmenuje Kyjev, nakolik se vám do života a tím i do vaší tvorby dostává politika?
Stoprocentně, to asi nejde s mojí rodinou jinak. Začala jsem ji sice víc odfiltrovávat a řekla si „stop, vyřeším svůj osobní život“, ale stejně mi do něj politika leze. Skladba Kyjev vznikla, když byl masakr na Majdanu. Seděli jsme ve studiu a řekli jsme si, že to musíme napsat. Byl to hrozně intenzivní zážitek.
Zapojila jste do natáčení desky i rodinu?
Jo, celou. To není plánované, ono to tak vždycky vyjde. Brácha hraje na bubny, u táty jsme točili ve studiu, máma mi složila text a ségra byla věčná podpora.
Jaké máte plány, představíte desku i v Americe?
Jsem v tomhle hrozný skeptik, ten poslední, kdo by věřil, že by se něco takového mělo podařit. Ale je pravda, že daleko více než Češi na Ellis Island reagují lidé v Anglii, nejspíš proto, že je na ní trošku jiný typ hudby. Takže neříkám ne, budu to zkoušet, ale nějak to neprožívám.