Někde za běsnící „lavicí“, kde se nárazem o zrádné mělčiny lemující Cape Cod ve zběsilých vírech do sebe zuřivě zakusují gigantické vlny, jakoby se z nedostatku jiných obětí chtěly požírat navzájem, se rozlomil stopadesátimetrový ropný tanker třídy T2 Pendleton. Rozervaný segment vraku sténavě tančí mezi vlnami a třicet mužů v čele se strojníkem Rayem Sybertem ví, že mají něco kolem dvou hodin, než půjdou ke dnu. Ale to netuší, že kapitán Bernie Webber se záchranářkou posádkou právě namířil příď svého malého člunu do vodního pekla, protože tudy vede jediná cesta, která ho k nim může ještě včas přivést.
Zdá se, že nějak takhle se to kdysi stalo (ostatně poslední dva žijící pamětníci byli k realizaci přizváni), australský režisér Craig Gillespie to s respektem přijal a s překvapivou jistotou natočil spektakulární poctu lidské vůli a odvaze a také největší pecku své (zatím vcelku skromné a ničím neohromující) filmografie.
Vlažný rozjezd je způsobený romantickým ornamentem, který zpočátku prudí jako apendix a klišoidní retardér (jímž také nepochybně je), ale postupně, i díky archaickým dialogům a dobové krásce Holliday Graingerové, dotváří atmosférický retro feeling, charakterizující pevninské time outy, kam Gillespie pravidelně odskakuje z paluby záchranného člunu a potápějícího se vraku Pendletona.
Všichni, kdo s touhle bouří bojují, jsou výjimeční, ať už je to posádka vraku, která pod vedením Caseye Afflecka dokázala dokormidlovat na mělčinu, nebo ústřední hrdina Chris Pine, jenž předvádí šílený balet pro kormidlo, plynovou páku a smrtící katapulty mezi vztekle útočícími hřebeny obrovských vln (je neuvěřitelné, co všechno lze nasimulovat v ateliérovém bazénu).
Drtivá akce, odvaha za hranicí, odkud už nelze couvnout, zvládnuté triky, spousta adrenalinu, válcující vizuál Javiera Aguirresarobea, agresivní soundtrack Cartera Burwella, herci, odvádějící poctivou chlapskou práci a natáčení na autentických místech na mysu Cod. To všechno je prožité až do posledního dechu a Gillespie to do vás natěšeně pere a vy (při nostalgické vzpomínce na Petersenovu Dokonalou bouři) máte tendenci odpustit mu lacinější pasáže, kdy porouchaný motor naskočí vteřinu předtím, než by vlna smetla člun do hlubin, a prosolený mořský vlk se dočká finálního polibku.
Byl to dlouhý den, ale někdy cesta domů (zvlášť když u pobřeží Nové Anglie řádí nor'easter) není jednoduchá a trvá déle. Když se na ni do českých kin s nimi vypravíte, nudit se nebudete!
