„Šel jsem světem“ hlásí osmá výstava z cyklu Paměť divadla a filmu v pražském Divadle Na Jezerce. Věnována je nedožitým 95. narozeninám herce Rudolfa Hrušínského. Fotografie ve foyer připomínají nejen jeho role na jevišti i na plátně, ale jsou také momentkami z rodinného alba. Snímky si lze Na Jezerce prohlédnout až do října příštího roku, některé z nich pro web ČT24 okomentoval Jan Hrušínský, principál této scény a syn Rudolfa Hrušínského.
„Pojďte se podívat, pane Hrušínský, tady máme něco zajímavého“
GALERIE
Rok 2015. „Na téhle fotce jsme s bráchou u tátova portrétu, který je zde i mimo výstavu. Dali jsme ho sem, když jsme otvírali Divadlo Na Jezerce. Táta vlastně spolu s námi už 13 let vítá naše diváky.“
Rozhovor s Janem Hrušínským
Pořádáte takovou výstavu poprvé, nebo už jste tatínkovy fotky vystavoval?
Jde o osmou výstavu z cyklu „Paměti divadla a filmu“, kterou Na Jezerce instalujeme. První jsme připravili při otevření divadla. Kurátorkou výstav je paní Marie Valtrová, která také napsala o tátovi Kroniku rodu Hrušínských. Fotografií je hodně a tentokrát je možné vidět i ty, které dosud nebyly nikdy publikovány.
Je nějaká fotografie, kterou máte nejraději? Která z těch fotek je pro vás nejcennější?
Je tu celá řada fotografií, které mě doprovází celý život. Ke každé jsem si vytvořil vztah a váže se k ní určitý příběh. Většinou vzpomínky z mého dětství nebo z dob, kdy byl můj brácha (také herec Rudolf Hrušínský ml. – pozn. red.) malý. Samozřejmě mám nejraději fotky s tátou. Třeba tu, kde je s Jiřím Menzelem na svatbě mého bráchy. Mají k sobě skloněné hlavy, takže vypadají jako ženich a nevěsta.
Výstava byla uspořádaná na počest 95. narozenin vašeho otce Rudolfa Hrušínského. Kdybyste měl možnost s ním tento den strávit, jak byste si ho představoval?
Určitě bychom si ho moc užili, nejlépe celá rodina. Je asi úplně jedno kde, jestli doma, v divadle nebo v jižních Čechách. Dal bych za to nevím co, kdybych s ním mohl být a strávit s ním aspoň jeden den. To by bylo krásné.
Přemýšlel jste někdy o tom, že byste tatínkovy fotky vydal knižně spolu s vaším vyprávěním?
Ano, uvažuji o tom, protože těch fotografii je za tátův život mnoho a stojí za to, aby si je lidé mohli prohlédnout. Byl by to takový průřez dvacátým stoletím. Knihu bychom chtěli připravit k stému výročí jeho narození, tedy za pět let. Moje dcera studuje grafiku ve Philadelphii, a tak se na tom bude určitě ráda podílet.
A co nějaké představení věnované tatínkovi? O tom jste neuvažoval?
Nejsem spisovatel ani dramatik, takže v tomto směru ne. V repertoáru máme představení Jeppe z vršku, které nedávno dosáhlo sta repríz. Hra byla věnována tátově památce, protože právě tuto roli v šedesátých letech hrál, a režiséru Jaromíru Pleskotovi.
A co třeba výstava fotografii vašich filmových a divadelních rolí?
Něco takového mě opravdu nikdy nenapadlo. Jediná věc, o které uvažujeme, je, že vystavíme snímky, které jsem zhotovil jako fotograf. Jeden čas jsem se focením velmi intenzivně zabýval. Měl jsem několik výstav, a dokonce pár mých prvotin otiskli v katalogu firmy Asahi Pentax. Fotografií mám opravdu hodně, většinou z filmového zákulisí, divadelního či tanečního prostředí.
V době digitální fotografie si lidé už tolik snímky nearchivují v tištěné podobě. A co vy?
Něco mám v počítači, ale bohužel u mnoha snímků nevím, kde jsou. Doma mám velkou sérii fotografií Dalajlámy z jeho návštěvy v roce 1990. Našli byste u mě také několik portrétů Václava Havla z období revoluce, zejména z let 1989, 1990 a 1991. Samozřejmě velké množství fotek je z hereckého prostředí.
Prohlížíte si často s rodinou a přáteli fotografie?
Jak kdy, podle chuti a nálady, ale občas si je prohlédneme. Kdysi jsem totiž dostal krabici plnou rodinných fotografii. Byla to sbírka z rodiny mé maminky. Po babičce jsem měl také spoustu fotek z dětství mého táty nebo z dob, kdy hrál u Divadelní společnosti Ondřeje Červíčka. Před dvaceti lety, krátce po tom, co táta zemřel, jsem sestavil rozsáhlé album, o 350 stranách. Někdy se jím rád probírám, protože je na co vzpomínat.