Zhruba v polovině čtrnáctého století vzniklo nejznámější dílo italského renesančního novelisty Giovanna Boccaccia Dekameron. O nějaké to století později knihu reflektoval i film. Mezi ty, kteří si tuhle renesanční látku střihli, patří třeba Pier Paolo Passolini. Jen bratři Taviani vědí, proč do toho šli po něm, když neměli kloudný nápad, jak to natočit líp.
Recenze: Úžasný Boccaccio je spíše teatrální a nudný
V morem sužované Florencii se v roce 1348 snadněji umíralo, než žilo. Funebrácké povozy vozily mrtvé do společných, narychlo vykopaných hrobů. Lidé páchali sebevraždy nebo se obezřetně ploužili ulicemi s květinami u nosu, protože jejich vůně údajně odháněla morovou nákazu. A pak tu bylo pár takových, kteří vcelku logicky usoudili, že v téhle temné době bolestného umírání zbývá jen jediné: uprchnout z nemocného města a najít si odlehlé místo, kam smrtící dech morové příšery již nedosáhne.
Vlažná láska
Tehdy se skupina mladých šlechticů rozhodla zdrhnout před epidemií do nedalekých hor a věřila, že je tam „černá nemoc“ nedostihne. Jakkoli to zní nepatřičně, chtěli se spíše radovat, než bázlivě čekat, zda přežijí, proto si řekli, že každý den někdo z nich odvypráví ostatním zajímavý příběh na téma, které si sám zvolí. A protože byli mladí, nelze se divit, že to byly příběhy, v nichž většinou hrála hlavní roli láska a milování.
Jen jediný z pěti příběhů, které (inspirovány Dekameronem) v Úžasném Boccacciovi zaznějí, nemá erotický námět, ale je spíše potměšilou anekdotou o důvěřivém prosťáčkovi, ze kterého si (za pomoci celého města) vystřelili dva hajzlíci.
Vymazlený dobový vizuál, přiznaně divadelní herecké výkony, přebouchnutý soundtrack a pak už nic nového, překvapivého či oslovujícího. To je sytě kolorovaný, ale v zásadě nudný, ničím neoslovující a jen vlažně zakvedlaný mix znovu vyvařené klasiky, který se neptá, zda tahle parta natáhne brka nebo přežije, ale proč a pro koho něco tak samoúčelně estetického a melodramaticky vyprázdněného vůbec vzniklo?
Disciplinovaně nudný film
Paolo a Vittorio Taviani (Padre, padrone, Caesar musí zemřít) přetavili krásu, vášeň, osudovou bizarnost, tělesnou necudnost a rustikální smyslnost Dekameronu do nudného scénáře a disciplinovaně podle něj natočili nudný film. V jejich starosvětském aranžmá není tahle klasika italské renesance objevením nového životního stylu, počátkem moderního věku ani návratem k antice, přírodě a živelné smyslnosti.
Nejde o individualistické hledání vlastní cesty pozemským životem. Není to renesanční znovuzrození, ale spíš poklidné přežvykování toho, co jiní před nimi skousli mnohem výživněji a lépe.
To, co tu funguje, je brilantně komponovaný a čistě zasvícený vizuál, jenž dodává snímku atmosféru a estetickou kvalitu, ale stejně nedokáže kompenzovat to, že je oddeklamován toporně a teatrálně, jakoby bez zájmu, frivolního šarmu a věrohodných (nebo alespoň nějakých) emocí. Až příliš ilustrativně rozmáchlý soundtrack laťku o mnoho výše nezvedne a kromě jednoho cvičeného sokola, kterému (marně) držíte palce, tu není nikdo, kdo by si o to řekl, protože všichni vám jsou v zásadě ukradení.
Manýrističtí bratři Taviani nás pozvali do světa sice barvité, ale spíše pohlednicově kolorované fantazie, která po nedlouhé chvíli začíná působit docela monotónně a fádně. „Nakonec se spolu začneme nudit,“ varovně upozorňuje v závěru jedna z figur tohoto filmu. Řekl bych, že tohle varování je velmi na místě.