Divadelní soubor Continuo je na naší scéně zvláštním úkazem – byť tvoří v „mimopražském“ ústraní, v jihočeské vesničce Malovice, jeho význam daleko překračuje hranice naší země. Na dny 20. až 23. srpna připravil další jedinečný projekt, tentokráte nazvaný Zapomenuto v polích.
Recenze: Divadlo Continuo osedlává historii
Continuo má v přípravě specifických projektů, které jsou vázané na jedno konkrétní místo a jím inspirované, dlouhou tradici, letošní byl již devatenáctý. Opět se na něm podíleli herci z řady zemí a opět, jako v posledních pěti letech, se jeho tématem stala naše nedávná historie.
Symbol koně
Režisér Pavel Štourač i jeho spolupracovníci sice vycházeli z konkrétních lidských osudů, které nasbírali v rámci orální historie ve vsi a jejím okolí, jak tento sběr, tak jeho „divadelní" ztvárnění lze ovšem zobecnit nejen na celé naše území, ale, bohužel, i na celý region střední Evropy, a vlastně i Evropy celé. Všude se totiž obyvatelé – záměrně nepoužívám výraz lidé, a bude jasné proč – vyrovnávali, či spíše potýkali s poryvy dějin. Poryvy, které sice možná prvotně nevyvolali, epicentra měly jinde a na jiných úrovních, k jejich šíření ovšem přispívali i oni. A leckdy měrou více než vydatnou.
Jako v předchozích projektech Krajina na znamení (2009), Jizvy v kameni (2010) a v inscenaci Sousedi (2012) je děj omezen lety předválečnými, válečnými a poválečnými, i tentokráte se pracuje s jistou stylizací a symbolikou – zajímavé přitom je, jaký symbol, či přesněji jaký zástupný prvek za lidské jedince Pavel Štourač použil. Je jím stylizovaný kůň. Koně to až do nedávna ve válečných konfliktech i v rozbouřených dobách dosti odnášeli a také hráli důležitou roli v místní historii. Kromě toho je kůň zvíře blízké, inteligentní, zkrátka symbol, s nímž lze dobře a vděčně pracovat.
Přestože se v dávnějších projektech Continua moc nemluvilo, s jeho vývojem a hledáním nabývá slovo stále většího významu – a tak je tomu i v případě letošního projektu. Přestože je rozdělen do několika scén, klíčem mohou být slova, jež zazní na samém úvodu představení. Nejdříve jeden z členů souboru uvede, že herců je málo a kulisy jsou proměnlivé, je tedy nutné, aby každý hrál hned několik rolí, a následně jedna z ženských postav jakoby v tranzu pronese, že viděla pět mrtvých koní. Mrtvol, a nejen koňských, nakonec bude, jak sami víme, daleko a daleko více, a rolí naši spoluobyvatelé v letech 1938 až 1951, jež rámují projekt, také sehráli víc než bylo zdrávo. Zároveň, chceme-li, můžeme ženino vidění vnímat i jako paralelu ke zjevení sv. Jana, jakožto předzvěst apokalypsy, v níž, koneckonců, hráli svou roli i oni již zmínění oři.
Hraje i příroda
S postupem děje sledujeme, jak se lidské osudy vlivem doby proměňují, jak jsou jí drceny, jak jedni ze hry vypadávají, druzí naopak bytní. Jistě, nic nového, stačí si vzpomenout na stále ještě nedávnou normalizaci, přesto je ovšem dopad scénického ztvárnění „obyčejných lidských osudů" velice silný. K tomu jistě přispívá uměřené hraní i výtečná hudba, instrumentální i vokální, kdy muzikanti vycházejí leckdy z hudby lidové, židovské, sbory pak nabývají až litanického charakteru.
Nemluvě o tom, jak dokáže celý tým pracovat s okolním prostředím – podobně jako u všech dosavadních letních projektů, i tentokráte se nehraje v sále, ale v „nedivadelním" prostředí, na lukách – či, v souladu s názvem projektu, v polích – v bezprostředním okolí Švestkového dvora, sídla Continua. Absenci kulis, nemožnost proměňování scény řeší Štourač jako vždy zcela jednoduše, a přitom výtečně: diváci zkrátka, vedeni souborem a rozžínajícími se světly, přecházejí z jednoho místa na druhé. Příroda tím nejen získává jiný, magičtější rozměr, zároveň i ona hraje.
Byla řeč o slovu – Štourač s vlastním textem pracuje uměřeně, s respektem k výpovědím pamětníků, jež zpracoval, a pokud sáhne po citaci, jako v případě Eliotovy Pustiny, zcela ústrojně zapadne do celého kontextu a dodá mu širší význam. Uměřená je i scénografie, kostýmy jsou civilní, čas od času si herci pouze nasazují koňské hlavy a proměňují se tak v oběti běsnění.
Rejžákování kolaborace
A pokud chce Štourač znázornit například vyhnání německých občanů, činí tak – opět – střízlivě, o to však působivěji. Bez nějakých teatrálních gest či promluv pouze nechá herce běhat dokola s různými zoufalými proprietami, jako rozevírajícími se kufry, rozmlácenými kolečky či bicykly a podobně. A když popisuje řádění dobrých a správných Čechů, kteří sice za války kolaborovali a udávali, o to víc pak v květnových dnech běsnili a smývali ze sebe všechnu svou vlastní špínu, činí tak prostě tím, že se vzájemně drhnou rejžáky. A předtím opilými hlasy deklamují, že jsou přeci národem Husa, Palackého a Masaryka…
I tím získává celý projekt nadčasový a nadnárodní kontext, nelze v souvislosti s tím zároveň nezmínit například publicistiku Michala Mareše či Jasného Všechny dobré rodáky, ovšem pouze jako jisté asociace k výtečnému a důležitému projektu, který lze brát i jako tip k potřebnému ohlédnutí a pohledu do zrcadla. Ohlédnutí a pohledu, jakých není nikdy dost.