Je tomu přesně 60 let, co zemřel "zuřivý reportér", Egon Erwin Kisch. V rubrice Dobrého rána Profil z 31. března přivítal Jakub Železný ředitele vídeňského Židovského muzea Marcuse Patku. Ten přijel na krátkou návštěvu Prahy, aby zde přednesl referát na celodenním symposiu věnovaném E. E. Kischovi, které pořádá Pražský literární dům autorů německého jazyka
„Snažil se přivést lidi k sobě,“ říká o E. E. Kischovi Marcus Patka
Kde se vlastně vzala jeho přezdívka „zuřivý reportér“? Byl to novinář, který chtěl každou reportáž opravdu prožít?
Zuřivý reportér je titul jeho nejznámější knihy, která vyšla v roce 1925 v Berlíně, ale zároveň to bylo i synonymum jeho životního stylu. Kisch cestoval kolem celého světa, byl v celé Evropě, v Africe, v Americe, Asii i Austrálii. Vždy se však velmi rád vracel do Prahy, protože tady byla jeho vlast, tady žila jeho rodina, zde bylo centrum jeho života.
Byl to člověk, který za reportážemi skutečně šel a snažil se dostat až k jádru, na kloub věci? Je to to hlavní z jeho novinářské práce?
Ano, každopádně. Byl to především velmi zvídavý člověk. Jednou řekl, že nemůže sedět v tramvaji, aniž by věděl, co si myslí, jakou má práci a potřeby člověk, který sedí před ním. Vždy chodil mezi lidi, nebyl to novinář, který by seděl v redakci. Jeho zvláštní schopností bylo to, že dokázal zobrazit skutečné věci všedního života. Když viděl stůl, chtěl vědět, z jakého je materiálu a co si myslí člověk, který ho udělal. Kisch chtěl ukázat celistvý pohled na svět a věci v něm.
Mluvíme-li o pražské, německé a zároveň židovské literatuře a kultuře, často v Česku nevíme, jak o lidech, kteří ji reprezentují hovořit? Jak máme v této nacionální souvislosti hovořit o Egonu Erwinu Kischovi?
Má od každého trošku. Pocházel z německy hovořící židovské rodiny, ale vždy byl velmi hrdý na své domovské město Prahu i na svůj český pas, který mu dvakrát zachránil život před nacisty -v roce 1933 byl zatčen, a jen díky tomu, že měl český pas, museli jej propustit. Kisch se snažil překonat tyto protiklady a přivést lidi k sobě.
Kischovy názory byly výrazně levicové. Dá se označit za komunistu v klasickém pojetí první republiky?
Kisch byl komunista. Je ovšem třeba chápat tuto generaci, která bojovala v první světové válce. Tato generace viděla, že mocnosti tuto válku skutečně chtěly - Kisch jako voják zjistil, že srbští vojáci střílejí rakouskými patronami, a tak začal chápat souvislosti. Byl to zvrat doby. Pochopitelně nemohl v roce 1918 vědět, jak se to vyvine. Velká tragédie jeho generace pak je, že on i mnozí jiní své osobní humanistické cíle považovali za shodné s cíly komunistické strany, a posléze byli trpce zklamáni. Zůstali ve straně možná příliš dlouho, ale zůstávali tam z určitého pocitu loajality. Kisch k tomu ve 30. letech, když mu bylo asi padesát, řekl: „V mém věku už neměníte oblíbený klub.“
Kisch zemřel pár dní po únorovém převratu v roce 1948? Dalo by se odhadnout, jak by se k němu československý komunistický režim zachoval, kdyby žil dál?
Je velice pravděpodobné, že by byl zatčen a obžalován. Přesně odpovídal tomuto typu - byl v exilu na Západě, měl tam mnoho přátel. Třeba jeho blízký přítel Otto Katz alias André Simone byl skutečně obžalován a popraven. Na druhé straně Kisch byl opravdu velký prominent, takže by ho jeho přátelé na Západě možná dokázali zachránit, stejně jako dokázali zachránit György Lukácse z Maďarska. Byl by však jistě ve velkém nebezpečí a určitě by to definitivně znamenalo zhroucení iluzí jeho života.
Dnes jste v Praze, abyste připomněl odkaz Egona Erwina Kische. Jakým způsobem jej chcete připomenout?
Na dnešní den jsem se proměnil v zuřivého „kischologa“. Včera jsem přijel z Berlína, dnes přednesu krátký referát na sympoziu o Kischovi, a pak se opět vrátím do Berlína, kde večer přednesu ještě jeden referát o Kischovi.
(redakčně kráceno)