Kde se vlastně vzala jeho přezdívka „zuřivý reportér“? Byl to novinář, který chtěl každou reportáž opravdu prožít?
Zuřivý reportér je titul jeho nejznámější knihy, která vyšla v roce 1925 v Berlíně, ale zároveň to bylo i synonymum jeho životního stylu. Kisch cestoval kolem celého světa, byl v celé Evropě, v Africe, v Americe, Asii i Austrálii. Vždy se však velmi rád vracel do Prahy, protože tady byla jeho vlast, tady žila jeho rodina, zde bylo centrum jeho života.
Byl to člověk, který za reportážemi skutečně šel a snažil se dostat až k jádru, na kloub věci? Je to to hlavní z jeho novinářské práce?
Ano, každopádně. Byl to především velmi zvídavý člověk. Jednou řekl, že nemůže sedět v tramvaji, aniž by věděl, co si myslí, jakou má práci a potřeby člověk, který sedí před ním. Vždy chodil mezi lidi, nebyl to novinář, který by seděl v redakci. Jeho zvláštní schopností bylo to, že dokázal zobrazit skutečné věci všedního života. Když viděl stůl, chtěl vědět, z jakého je materiálu a co si myslí člověk, který ho udělal. Kisch chtěl ukázat celistvý pohled na svět a věci v něm.
Mluvíme-li o pražské, německé a zároveň židovské literatuře a kultuře, často v Česku nevíme, jak o lidech, kteří ji reprezentují hovořit? Jak máme v této nacionální souvislosti hovořit o Egonu Erwinu Kischovi?
Má od každého trošku. Pocházel z německy hovořící židovské rodiny, ale vždy byl velmi hrdý na své domovské město Prahu i na svůj český pas, který mu dvakrát zachránil život před nacisty -v roce 1933 byl zatčen, a jen díky tomu, že měl český pas, museli jej propustit. Kisch se snažil překonat tyto protiklady a přivést lidi k sobě.
Kischovy názory byly výrazně levicové. Dá se označit za komunistu v klasickém pojetí první republiky?
Kisch byl komunista. Je ovšem třeba chápat tuto generaci, která bojovala v první světové válce. Tato generace viděla, že mocnosti tuto válku skutečně chtěly - Kisch jako voják zjistil, že srbští vojáci střílejí rakouskými patronami, a tak začal chápat souvislosti. Byl to zvrat doby. Pochopitelně nemohl v roce 1918 vědět, jak se to vyvine. Velká tragédie jeho generace pak je, že on i mnozí jiní své osobní humanistické cíle považovali za shodné s cíly komunistické strany, a posléze byli trpce zklamáni. Zůstali ve straně možná příliš dlouho, ale zůstávali tam z určitého pocitu loajality. Kisch k tomu ve 30. letech, když mu bylo asi padesát, řekl: „V mém věku už neměníte oblíbený klub.“
Kisch zemřel pár dní po únorovém převratu v roce 1948? Dalo by se odhadnout, jak by se k němu československý komunistický režim zachoval, kdyby žil dál?
Je velice pravděpodobné, že by byl zatčen a obžalován. Přesně odpovídal tomuto typu - byl v exilu na Západě, měl tam mnoho přátel. Třeba jeho blízký přítel Otto Katz alias André Simone byl skutečně obžalován a popraven. Na druhé straně Kisch byl opravdu velký prominent, takže by ho jeho přátelé na Západě možná dokázali zachránit, stejně jako dokázali zachránit György Lukácse z Maďarska. Byl by však jistě ve velkém nebezpečí a určitě by to definitivně znamenalo zhroucení iluzí jeho života.
Dnes jste v Praze, abyste připomněl odkaz Egona Erwina Kische. Jakým způsobem jej chcete připomenout?
Na dnešní den jsem se proměnil v zuřivého „kischologa“. Včera jsem přijel z Berlína, dnes přednesu krátký referát na sympoziu o Kischovi, a pak se opět vrátím do Berlína, kde večer přednesu ještě jeden referát o Kischovi.
(redakčně kráceno)
