Bratislava/Praha – Slovenský režisér, scenárista a producent Fero Fenič patří mezi nejvýraznější osobnosti české kinematografie. Ve své rodné zemi není zdaleka tak známý jako v Česku, kde již dlouhá léta žije a pracuje. Na Slovensko jezdí zejména na otevření slovenské části filmové přehlídky Febiofest, která po rozdělení společného státu pravidelně přináší na Slovensko českou tvorbu. V jeho společnosti Febio vznikla řada kvalitních dokumentů. Rodák z východního Slovenska se narodil 20. března 1951.
Fero Fenič: z kluka se síťovkou velkým filmařem
Fero Fenič pochází z Nižné Šebastové, dnes součásti Prešova, podle jeho slov zapomenutého kraje. „Některé oblasti se u nás elektrifikovaly až v 70. letech a v naší vesnici byly ještě o deset let dříve hliněné chalupy,“ vzpomínal Fenič na rodnou ves, kterou opustil jako jeden z mála vrstevníků. Narodil se do sedlácké rodiny, kterou ale postihla násilná kolektivizace, a jeho otec se žalem nad ztrátou rodového statku upil.
Východní Slovensko 60. let zůstávalo silně věřícím krajem a ani Feničova rodina nebyla výjimkou, on sám až do maturity pravidelně ministroval. Prostřednictvím kněze se ale mladý František dostal také do kontaktu s kinematografií. „Náš pan farář byl filmový amatér a při výuce náboženství nám promítal filmy ze svých cest. Později dokonce pouštěl celé vesnici po nedělní pobožnosti staré filmy s Chaplinem,“ popsal Fenič své první seznamování s filmem.
„Dlouho jsem měl pocit, že na FAMU nepatřím a že se mám vrátit domů. Ničemu jsem tady nerozuměl a zdálo se mi, že mě drží na škole jen jako exota.“ /Fero Fenič o svých filmových začátcích/
Po maturitě tak zamířil do Bratislavy na žurnalistiku, přijímačky přitom jako „kluk z venkova“ neprožíval právě lehce. „Vzal jsem dvě síťovky a do těch nacpal všechno, co mi kdy kde vyšlo. S trapným pocitem jsem pak stál před komisí s těmi dvěma síťovkami v rukou a absolvoval velmi zvláštní pohovor,“ popsal své vystoupení před komisí, která Feniče k jeho údivu na fakultu přijala. Vydržel tam jen několik semestrů. Následně se přihlásil na pražskou filmovou fakultu. A na FAMU ho jako někdejšího adepta žurnalistického řemesla nasměrovali k dokumentární režii.
Po studiích na pražské FAMU se vrátil do Bratislavy a pracoval ve filmových studiích na Kolibě. V roce 1986 však musel pro „protisocialistickou činnost“ zemi opustit a usadil v Česku. Tam se zpočátku živil jako turistický průvodce, později se opět vrátil k filmu. Slovenská kinematografie tak ztratila tvůrce, který se v sousedním státě podepsal pod řadu kvalitních dokumentů. K filmařině se vrátil až koncem roku 1991, kdy založil Febio (neboli Feničův biograf), kde do loňska vzniklo na 1 300 pořadů - ať už cykly GEN a GENUS, satirická Česká soda nebo Cestománie. „Dokument má tu výhodu, že jeho hodnota může v čase stoupat,“ říká Fenič - a ačkoli je možné, že už nic dalšího nevyprodukuje, filmy z Febia se budou určitě na obrazovky často vracet.
"Fenič už svými krátkými filmy dokázal, že má talent. Ať už to byl například Diadém, kterým se přihlásil k poetice československé nové vlny, anebo jeho kriticko-ironický pohled na socialistickou realitu ve filmu Tam a zpět, který vedl k uložení filmu do trezoru a zákazu věnovat se společenským tématům. Podobný osud měl také jeho dlouhometrážní debut Džusový román, který se dostal k divákům až po čtyřech letech."