Bobigny je neuhlídatelná džungle, drsné předměstí, navazující na severovýchodní část Paříže. Z centra metropole je to sem nějakých devět kilometrů a od roku 1985 vás na místní konečnou Bobigny - Pablo Picasso (kde vás možná hned někdo sejme) doveze linka metra číslo pět. Ale raději sem nejezděte, abyste to neschytali od místních pouličních gangů, protože černý polda Ousmane Diakhité, který to tu zná jako své kecky (neboť se tu na místním vybydleném sídlišti narodil), na všechno nestačí.
Nepoužitelní vyšumí dřív, než vůbec začnou šumět
8. pařížský obvod je bedlivě střežené hnízdo hlavounů, ležící na pravém břehu Seiny. Je to obvod, jemuž se také říká elysejský, hrají se tu nejvyšší hry o nejvyšší ceny, kromě prezidenta tu také sídlí Ministerstvo vnitra a ambiciózní kapitán elitní kriminálky François Monge si nemohl zvolit lepší místo, kde se dá rychle udělat slušná kariéra. Teda v případě, když něco nepodělá, na což si dává zatracený pozor, nebo když se nikdy nepotká na společném případu se samorostem z předměstí Ousmanem, čemuž se bohužel už vyhnout nedokázal.
Zatímco v 8. pařížském obvodu připadá zhruba deset tisíc (z valné části elitních) obyvatel na kilometr čtvereční, v Bobigny mají přibližně týdně jednu (zpravidla místě příslušnou) mrtvolu na jeden smeťák. Jenomže někdy se sem zatoulá násilně umřít i někdo, kdo sem nepatří, tak jako manželka důležitého byznysmena, kterou měli najít spíše pod Vítězným obloukem a ne nasoukanou a vychladlou mezi popelnicemi, kde se na ni nedopatřením vymočili místní kluci. Chvíli nad touhle, v daném prostředí nepatřičně exkluzivní mrtvolou stál Ousmane sám (ve své teplákové soupravě, v níž si to Omar Sy užíval již v Nedotknutelných), ale pak se k němu zpočátku evidentně znechuceně, arogantně a odmítavě přidal François v obleku od Armaniho, do jehož kompetence tento druh VIP mrtvol služebně přísluší.
Nemají společné kamarády, nechodí do společných hospod, nechodí za stejnýma holkama, nešijí u stejného krejčího, nepoužívají stejné pracovní metody - a nebudou se mít rádi! Jenomže tahle mrtvola je přinutila ke spolupráci, takže se budou muset naučit alespoň nějak spolu vycházet a kdoví, jestli si po čase nezačnou dokonce rozumět a z nesourodých představitelů dvou různých světů se nestanou parťáci.
Co myslíte? Jak tohle může dopadnout, když se evidentně pohybujeme v docela přesně vymezeném rámci formátu, jemuž se říká buddy movie či v tomto případě spíše buddy cop movie? No přece stejně jako to bylo v případě takových typických tandemů žánru, jako byli Sidney Poitier a Rod Steiger (V žáru noci), Sylvester Stallone a Kurt Russell (Tango & Cash), Clint Eastwood a Charlie Sheen (Zelenáč), Martin Lawrence a Will Smith (Mizerové) či Mel Gibson a Danny Glover (Smrtonosná zbraň).
- Nepoužitelní / Omar Sy, Laurent Lafitte zdroj: Aerofilms
- Nepoužitelní / Laurent Lafitte, Omar Sy zdroj: Aerofilms
A to je dobře z hlediska čisté žánrovky a špatně z pohledu francouzského (evropského) filmu. Neboť v Nepoužitelných se zrcadlí zlozvyk, jenž má již téměř povahu trendu, který by zejména v sebevědomé francouzské kinematografii, jež měla vždycky svoji vlastní, svébytnou tvář, před časem nikdo nehledal.
Jde o neskrývané napodobování hollywoodských vzorců a formátů, které (v této míře) možná nechtěně odstartoval Luc Besson skvělou Brutální Nikitou, jejíž úspěch inspiroval Hollywood k remaku a Francouze k tvorbě dalších, zpravidla již mnohem vlažnějších a ubíjejících, zato stále častějších, vývarů a napodobenin. Nepoužitelní nejsou více než jedním z těchto tuctových pokusů, který nemá vlastní chuť, barvu ani vůni, a dělá spíše hůř to, co se jinde dělá lépe. Nemá to logiku ani efekt, ale hlavně je to nepochopitelná rezignace na vlastní, svéráznou a námi diváky milovanou školu, jakou v tomto žánru představovali třeba Prohnilí, jištění skvěle sehraným tandemem Philippe Noiret – Thierry Lhermitte.
Kromě této, spíše neutěšené trendovky, jsou pak Nepoužitelní naplněním hodně očekávaného kroku, který musel následovat po „objevení“ nové hvězdy francouzského filmu Omara Sye, pro kterého bylo třeba rychle napsat další filmovou roli. Tenhle černý sympaťák s oslnivě bílým úsměvem, namíchaný z genů matky Mauretánky a otce Senegalce, zazářil jako ošetřovatel Driss v extrémně úspěšném a jímavém příběhu Nedotknutelní a lvím podílem přispěl k tomu, že se stal francouzskou peckou, která (nejen ve Francii) bořila kina.
Nepoužitelní se nijak netají tím, že se chtějí trochu (hodně) svézt na vlně tohoto úspěchu, který ovšem přepokládá minimálně slušně vymyšlený příběh a nikoli odbytý scénář, „opsaný“ z Hollywoodu a evidentně se snažící dát nové figuře Omara Sye téměř stejné parametry, jako měl v předchozím opusu. I tentokrát je to kluk z předměstí, jenomže nyní na straně zákona a nikoli právě propuštěný z vězení, i tentokrát je jeho základním kostýmem baseballová bunda s kapucí, i tentokrát je absolutně přímočarý, bezbranně otevřený a bezprostředně tančící (třeba na nablýskaných parketách luxusního hotelu).
Těžko říci, kolikrát je možné tohle schéma beztrestně zopakovat, jen bych čekal, že samotný Omar Sy bude chtít ve vlastním zájmu přijít příště i s něčím novým. Nicméně jakkoli je jeho policajt Ousmane neskrývanou recyklací jeho opatrovníka Drisse, je třeba přiznat, že nebýt jeho účasti, celý spektákl by se rozpadl, zhroutil do filmové nicoty a paradoxně tak nechtěně dostál svému rafinovaně zvolenému titulku.
A tak Omar Sy dělá co může (a umí), aby zachránil, co se dá, protože tu příliš (někdy vlastně vůbec) nepůsobí to, co je elementárním a životně důležitým základem každého fungujícího buddy cop movie – totiž chemie mezi ústřední dvojicí. Laurent Lafitte je v tomto případě namyšlený a nesympatický kretén, jímž navzdory své násilně předepsané proměně tak nějak zůstává až do konce - a Omar Sy je tak monotónně sympatický rošťák, který kolem sebe dělá neodhadnutelně narůstající bordel, až vám tím může jít po čase (jenž je v případě Nepoužitelných milosrdně devadesáti šestiminutový) i trochu na nervy. Dohromady jsou sice dostatečně nesourodí, což buddy movie jako výchozí moment sice požaduje, jenomže takovými, navzdory proklamované snaze to změnit, zůstávají až do konce.
Ani vzdáleně (kromě ukázek v televizi) tu nedošlo k setkání Jean-Paula Belmonda a Eddieho Murphyho, jak tvůrci zamýšleli, do kolekce zbytečných krimikomedií přibyl další přiboudlý vzorek, kde kromě slušné honičky v úvodu jsou už jen rutinně naskládané žánrové ingredience divně slepeného příběhu. A pak už nic. Je zřejmé, že čím více scenáristů, tím větší jistota, že bude scénář pohřben. A také se zdá, že titulek filmu (v přepisu českého distributora) je možná mnohem adresnější a výmluvnější, nežli bylo zamýšleno.
DE L'AUTRE CÔTÉ DU PÉRIPH / NEPOUŽITELNÍ. Francie 2012, 96 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: David Charhon. Scénář: Eric Altmeyer, Nicolas Altmeyer, David, Charhon, Alexis Dolivet, Remy Four, Laurent Lafitte, Julien War. Kamera: Alain Duplantier. Hudba: Ludovic Bource. Hrají: Omar Sy (Ousmane Diakhité), Laurent Lafitte (François Monge), Sabrina Ouzaniová (Yasmine), Lionel Abelanski (Daniel Cardinet), Yussef Hajdi (Giovanni), Maxime Motte (Van Gogh). V kinech od 8. března 2013.