Britský nezávislý film zase jednou zabodoval a my můžeme být při tom. A ptát se spolu s nimi: Milujete se, tak proč jste se nevzali? Proč s někým chodíš, když s ním nechceš zůstat? Co můžu čekat, když je mi jedenáct a jsem diabetička? Můžu ještě vůbec něco čekat, když je mi pětatřicet? Jaké to bylo, když jsem se narodila? Jaké to bylo, když ses zbláznil? Brečel bys, kdybych umřela? Proč se nechceš vrátit…
Rozbitý svět – sociální drama jako pohlazení po duši
Jsou filmy, které jsou čisté jako dětská duše a palčivé jako bolest, kterou je zraňována. Jsou filmy, jež jakoby mimoděk, s lehkostí místy jen těžko snesitelného bytí vyprávějí, jak nesnadné může být dospívání a jak obtížné je pak unést dospělost. Jsou filmy, jako je autentická britská zpověď Rozbitý svět, jež vypráví (ne)všední příběh o našem neradostném, nezřídka nemocném, ale nakonec přesto naději vzbuzujícím věku, který - ať již je k nám jakkoli (ne)milosrdný - je nakonec jediným reálným prostorem naší a především námi poznamenané existence. Jsou filmy oslovující, autentické a pohlcující, jejichž příběhy jakoby se odehrály v naší ulici.
I oni žili, přežívali a živořili na konci jedné takové obyčejné předměstské ulice, kde si vzájemně vidíte do kuchyní, ložnic a společných dvorků a za kterou je už jen vrakoviště vyřazených přívěsů, automobilů a lodí jako symptomatický symbol ztroskotanců (na které je tady zřejmě zaděláno), kam si chodí místní děti hrát nebo si dát práska nebo se schovat, když chtějí být samy, případně pozorovat, jak odrostlejší teenageři zápolí s první felací. A vlastně nic o mnoho víc z tohoto Rozbitého světa nepotřebujeme vidět, neboť na tomto periferním půdorysu se odehrává vše podstatné.
Skvěle debutující režisér Rufus Norris tu nezapře své divadelní kořeny a smysl pro úsporný a přehledný divadelní prostor a vystačí si většinou vlastně jen se třemi domy na konci ulice (nebo snad světa?) a jejich nejbližším okolím. Jejich obyvatelé se dělí na ty, co se ještě pinoží za něčím lepším, na co zatím nedosáhli, a ty, kteří alespoň zoufale nebo brutálně brání to, co jim zbylo.
Vcelku slušně tu žije právník Archie se svojí neúplnou rodinou, kterou tvoří jeho dcera, jedenáctiletá diabetička zvaná (jen místní vědí proč?) Skunk, její brácha, jenž svoji dospělost manifestuje tím, že začíná hulit, a pomocnice v domácnosti Kasia, která už je ve věku, kdy musí do nějakého vlaku naskočit nebo jí všechny ujedou. Za Kasiou rozpačitě pálí učitel z místní základky Mike, který tak dlouho hledá patřičný odstup, jenž by mu umožnil správný pohled na případný společný život, až z téhle vlažné hry odstoupí Kasia, protože jí už nebaví pořád jen sedět na peroně.
Tichou a uzavřenou enklávu tu tvoří starší rodina Buckleyových s mentálně retardovaným Rickem, který, podobně jako Mike, dostane brutálně přes držku, aniž by cokoli zavinil. Vykonavatelem je agresivní táta Bob Oswald, hlava poslední vykutálené rodinky, sestávající ze tří, i na místní poměry hodně vypečených dcer, na něž mu nikdo sahat nebude, které si nikoli náhodou říkají čubky a také se podle toho chovají tak, že čubčím způsobem poznamenají životy ostatních.
Figur, které těchto několik domů zabydlely, není málo. A tak je dobré, od samotného počátku, kdy vstupují na scénu, fixovat si jejich zvláštní znamení, protože jsou si svým způsobem (a pravděpodobně i záměrně) docela podobné a problém s jejich identifikací, ve smyslu kdo je kdo(?), a zapamatováním jejich osobních příběhů, které nezadržitelně ubíhají, prolínají se a narážejí do sebe, by tak nemusel být nutně jen výsadou sklerotiků.
- Rozbitý svět / Eloise Laurenceová autor: Nick Wall, zdroj: AČFK
- Rozbitý svět / Zana Marjanovicová autor: Nick Wall, zdroj: AČFK
Spouštěcím mechanismem do sebe zaklíněné mozaiky jejich příběhů je evidentně použitý prezervativ, který katastroficky výbušný fotr Bob najde u jedné ze svých „veselých“ dcer. A ve snaze najít przniče, který na sebe tenhle kus jeté gumy natáhl, rozpoutá peklo, jež účelová lež zprzněné ještě vygraduje. Rodinná televize je sice zachráněna před totálním rozflákáním zato všechno ostatní kolem začne být na hadry. Vymyšlené přiznání totiž způsobí melu, která roztočí nevypočitatelnou spirálu příčin a následků a změní životy všech, kteří tu dosud vcelku poklidně hnípali v rauši křehké sousedské selanky.
Dítě, jako protagonista britské filmové školy se sociálními kontexty, je překvapivě silný a výmluvný hráč. Dokumentují to skvělé snímky typu Fish Tank, kde se na loacheovské vlně potlouká po vyloučení ze školy mezi paneláky někde v Essexu patnáctiletá samotářka bez kamarádů Mia a sní o tom, že z ní bude tanečnice. Nebo emotivní Billy Elliot, jedenáctiletý kluk z hornické rodiny, který v neklidné Británii osmdesátých let objevuje nový svět na baletním pódiu, kam zběhl z boxerské arény. Byly z toho tři oscarové nominace a investovaných pět milionů vydělalo více než sto deset. K tomu není třeba nic dodávat. Vzdáleně sem ovšem zapadá i temný a depresivní thriller Musíme si promluvit o Kevinovi (jenž se profiluje jako pěkný hajzl již od ranných dětských let) či britské komorní studie o osamělosti (Nahý, Tyranosaurus) či vyporázdněnosti (Stud). Všechno jsou to významně oslovující a netriviální snímky, mající své svébytné sociální ukotvení a sdělující nám, jací jsme byli a jací jsme teď.
Norrisův debut se do téhle společnosti zařazuje důstojně, jako citlivě a sugestivně laděný opus, psychologické drama, které má co nabídnout a o čem vyprávět. To nepochybně platí i o jeho klíčové dětské protagonistce, průvodkyni po skrytých zákoutích tohoto Rozbitého světa Skunk alias Eloise Laurencové, která na sebe svým debutem slibně upozornila, stejně jako před časem vycházející hvězda Fish Tanku Katie Jarvisová.
Celý casting ostatně šlape jako dobře seřízený stroj, který dokáže využít a zkombinovat energii začínajících i zkušenosti ostřílených borců, jako je Tim Roth nebo Rory Kinnear, jenž za roli agresivního fotříka, jehož holky jsou nedotknutelné(!), obdržel British Independent Film Award. Režisér Rufus Norris s herci umí pracovat, dokáže využít své zkušenosti z jeviště, nabídnout jim prostor, aby se projevili, a přitom respektovat i pro něj nová specifika jejich čistě filmového vedení. Opřít se mohl o výmluvný příběh, který pro scénář Marka O'Roweho nabídla silná a inspirativní literární předloha Daniela Claye, a také o přímočarý vizuál, který se vyhýbá samoúčelným ornamentům a pod nímž je podepsán zkušený kameraman Rob Hardy.
Rozbitý svět, který může svojí zápletkou vzdáleně připomínat Vinterbergův Hon, se stal nejlepším britským nezávislým filmem roku 2012 a vítězným snímkem Febiofestu 2013. Je sevřenou mozaikou pocitů, reflexí a skutků, jež jsou stejně patetické a magické jako syrové a autentické. Ze všeho nejvíc ale převládá pocit, že je to opus nepodbízivý a pravdivý, který ve vás dokáže zanechat svůj otisk, rozehnat bláznův jedovatý mrak a provést vás malými i velkými dramaty každodennosti, která sice může být všední, ale nikdy vyprázdněná a banální. Jsou to dobré pocity. Je to dobrý a fungující film. Je to chvála současného britského nezávislého filmu. Rozhodně by vás neměla minout!
BROKEN / ROZBITÝ SVĚT. Velká Británie 2012, 90 min., české titulky, od 12 let, 2D. Režie: Rufus Norris. Scénář: Mark O'Rowe (podle knižní předlohy Daniela Claye). Kamera: Rob Hardy. Hudba: Electric Wave Bureau. Hrají: Tim Roth (Archie), Eloise Laurencová (Skunk), Cillian Murphy (Mike), Rory Kinnear (Oswald), Zana Marjanovicová (Kasia), Robert Emms (Rick), Denis Lawson (Buckley), Clare Burtová (Buckleyová). V kinech od 17. října 2013.