Historici oznámili unikátní nález ztracených záznamů, které zachycují vykonstruovaný proces s Rudolfem Slánským a dalšími obžalovanými z počátku 50. let. Ve zkrachovalé továrně našli insolvenční správci bedny, které ukrývaly až 14 hodin záznamů. Bývalý generální tajemník ÚV KSČ byl v roce 1952 spolu s dalšími jedenácti obžalovanými odsouzen k trestu smrti.
Materiály byly nalezeny ve zkrachovalé továrně v Panenských Břežanech. Insolvenční správci objevili ve výrobní hale čtrnáct kovových a šest dřevěných beden se starými filmy a zvukovými záznamy. Obrátili se proto se žádostí o pomoc na odborníky.
Výpověď Margolia
Obsah beden si jako první prohlédl historik Petr Blažek a filmař Martin Vadas, kteří ihned kontaktovali Národní filmový archiv (NFA). První identifikace dokumentů totiž jasně ukazovala, že jde o záznamy procesu se Slánským, po kterých se od roku 1990 usilovně pátralo. Na bednách byly nálepky s nápisem Československý státní film a text „Výpověď Margolia“. Rudolf Margolius byl tehdejší náměstek ministra zahraničního obchodu popravený spolu se Slánským.
NFA odhadl délku filmových negativů na osm a půl hodiny. „U kombinovaných kopií je to více než deset hodin záznamu a to vše na prudce hořlavém materiálu. Míra poškození je kvůli špatnému dosavadnímu uložení značná. Dvacet procent negativů a sedmdesát procent kopií je napadeno plísní, velké množství materiálu je silně smrštěné,“ uvedl archiv v tiskové zprávě.
Oprava bude zdlouhavá a velmi nákladná. Ministerstvo kultury už ale přislíbilo pomoc. „Budeme se všemi silami, především finančními, snažit, aby se dokumenty, které jsou ve velmi špatném stavu, zrestaurovaly a svědectví nám mohly v plné síle předat,“ uvedl šéf resortu v demisi Ilja Šmíd, který chce vládu požádat o mimořádnou dotaci.
Co se s filmovým materiálem dělo, není zcela jasné. Odborníci věděli, že byl v minulosti uložený v archivu ÚV KSČ, kam ho v roce 1957 poslalo ministerstvo vnitra. „Zřejmě proto, aby soudruzi měli tento velmi výbušný materiál pod zámkem. Zároveň byl potom používán u rehabilitačních komisí,“ uvedl Blažek.
Kdo materiály do továrny ukryl?
Později ale záznamy zmizely neznámo kam. „Vypadají sice poškozeně, ale mohly by být kompletní… Třicet let po pádu komunismu jde o velmi cenný objev, který může zásadním způsobem změnit náhled na celý politický proces,“ domnívá se Blažek. Nyní podle něj také vzniká otázka, kdo o uložených dokumentech a filmech věděl.
Historici se totiž domnívají, že do továrny je někdo zřejmě ukryl krátce po revoluci. „V roce 1990 jsme vyrazili materiál okamžitě hledat. Elmar Klos mi říkal, že to viděl v kachlíkárně (bývalé sídlo StB, pozn. red.). Ukazoval mi i místo, kde to bylo. Dívali jsme se i do Gottwaldova mauzolea a do archivu komunistické strany, ale v lednu už to tam nebylo. Někdo to velice brzy sprovodil ze světa,“ poznamenal emeritní ředitel NFA Vladimír Opěla. Blažek se domnívá, že stopa by mohla vést do někdejšího Muzea dělnického hnutí.
Podle serveru iRozhlas.cz se k materiálům přihlásil likvidátor továrny Václav Hlásek. Odmítl ale říci, kde záznamy získal. Ředitel Národního filmového archivu Michal Bregant má ale jasno. Nalezené filmové materiály podle něj nikdy nemohly legálně přejít do soukromých rukou, protože archiválie nelze ze zákona zprivatizovat.
Bedny obsahují negativy obrazu a zvuku, duplikační kopie, magnetofonové pásky nebo přefocené kopie archivních dokumentů z ÚV KSČ včetně diplomových nebo habilitačních prací.
Historici po jejich zrestaurování porovnají záznam na negativech a na kopiích a s použitím dostupných pramenů se pokusí vytvořit co nejpřesnější chronologii celého procesu. „V souladu s posláním NFA bude výsledkem zpřístupnění nalezeného filmového materiálu pro veřejnost,“ dodal archiv.
Zvukový záznam až z Washingtonu
Česko donedávna nemělo z procesu se Slánským žádný zvukový záznam. Před dvěma lety se ale historikovi Pavlu Koberovi podařilo najít v archivu Kongresu ve Washingtonu 17,5 hodiny záznamů, které pochází z vysílání Československého rozhlasu zachyceného v Mnichově.
„Když mi bylo řečeno, že je v krabicích téměř 180 magnetofonových pásků, tak je zde naděje, že by na nich mohly být přímo originály ze soudní síně, případně originály, ze kterých se to potom vysílalo,“ doufá Miloslav Turek z archivu Českého rozhlasu.
Procesy, které tehdy rozhlas pouštěl, totiž nebyly vysílané živě ze soudní síně, ale šlo o sestřihy doplněné redaktory rozhlasu o ideologické komentáře. „Je možné, že po několika týdnech budeme mít kompletní záznam procesu se Slánským v odhadem asi trojnásobné délce, než jsou filmové záběry,“ doufá Turek.
Pozoruhodné je i místo, kde se bedny s cenným obsahem našly. Součástí areálu v Panenských Břežanech je totiž i zámek, kde měl sídlo zastupující říšský protektor Reinhard Heydrich. „Je to symbolické místo, spojují se zde dva totalitní režimy,“ poznamenal Blažek.
Rudolf Slánský byl člen Ústředního výboru Komunistické strany Československa a generální tajemník ÚV KSČ v letech 1945 až 1951. Ještě v létě 1950 se zdála jeho budoucnost poměrně zářná, když z rukou prezidenta Klementa Gottwalda přebíral Řád socialismu za výjimečné zásluhy. S Gottwaldem ho navíc pojilo dlouholeté přátelství, oba patřili v KSČ mezi veterány a Slánský se už ve 20. letech přiklonil k radikálnímu křídlu vedenému právě Gottwaldem.
Tato skupina stranu nakonec ovládla, a Slánskému se tak otevřela cesta k rychlému kariérnímu vzestupu. Druhou světovou válku strávil v Sovětském svazu a po návratu byl jmenován generálním tajemníkem strany. Systém, který pomáhal po únoru 1948 uvést do chodu, se však zanedlouho obrátil proti němu.
Rozhlas odhaluje protistátní spiknutí
V únoru 1951 byl na zasedání ústředního výboru komunistické strany obviněn z protistátní činnosti vedoucí tajemník brněnského krajského výboru KSČ Otto Šling, dále Marie Švermová, která se angažovala ve sběru podpisů žádajících smrt pro Miladu Horákovou, i další funkcionáři.
Poúnorový ministr zahraničí Vladimír Clementis či pozdější prezident Gustáv Husák si zase vyslechli nařčení ze šíření buržoazního nacionalismu. Při příležitosti třetího výročí únorového převratu pak pražský rozhlas informoval o odhalení „protistátního spiknutí“.
Hledání vnitřního nepřítele nabíralo na obrátkách a postupně zasáhlo až do nejvyšších příček stranického žebříčku. V září téhož roku dostihlo i Rudolfa Slánského; byl nařčen z toho, že v KSČ budoval paralelní mocenské centrum, a přišel kvůli tomu o funkci generálního tajemníka.
To ale byla teprve předehra. V listopadu 1951 byl zatčen a podroben řadě tvrdých výslechů. Vyvrcholením pak byl v roce 1952 monstrproces s „protistátním spikleneckým centrem“, v jehož čele měl stát právě bývalý generální tajemník Slánský.
Slánský se nakonec doznal, padlo 11 rozsudků smrti
Aktéři údajného komplotu usilovali podle žalobce o vytržení Československa ze spojenectví se Sovětským svazem. Byli prý ve spojení s čelnými představiteli světového imperialismu a sionismu a sabotovali socialistickou výstavbu.
Moskva se v té době v konfliktu na Blízkém východě postavila na arabskou stranu proti Izraeli, a celá obžaloba tak měla silně antisemitský nádech. Samotný proces trval pouhých sedm dní a probíhal podle předem připraveného scénáře. Slánského cesta k „doznání“ byla typická pro většinu komunistických funkcionářů.
Slánský nejprve věřil, že prokáže svou nevinu, a vynucovaná doznání učinit nechtěl. Vyšetřovatelům se však nakonec podařilo dosáhnout svého cíle. Morálně zlomený vězeň číslo 2359/865 nakonec souhlasil s tím, že sehraje roli, kterou mu přisoudili zákulisní tvůrci procesu. Před soudem přednesl naučenou výpověď:
- „Chci především přiznat svoji vinu v tom, že jsem jako nepřítel komunistické strany a lidově demokratického zřízení formoval protistátní spiklenecké centrum a stál mu po řadu let v čele.“
Jedenáct obžalovaných si vyslechlo verdikt nejvyšší – trest smrti. Zbylí tři obžalovaní dostali „jen“ doživotní pobyt ve věznici. Slánský i další účastníci údajného spiknutí byli popraveni 3. prosince 1952 v pankrácké věznici.
