Prezident republiky by měl pro příště jmenovat členy bankovní rady České národní banky jen se souhlasem Senátu. Počítá s tím vládní návrh ústavních změn, který na své zářijové schůzi začne projednávat Poslanecká sněmovna.
V současnosti se prezidentu republiky ve výběru a jmenování členů vedení České národní banky včetně jejího guvernéra nekladou žádné překážky. Podle vládního návrhu ústavních změn, který kabinet schválil už před rokem, by se ale měla pravomoc prezidenta omezit tak, aby při jmenování členů bankovní rady potřeboval souhlas horní komory.
Šéf vládních legislativců Jiří Dienstbier v minulosti navrhované změny vysvětloval mimo jiné tím, že „všichni tři demokraticky zvolení prezidenti měli tendenci jít na samou hranu ústavnosti“, a je proto potřeba ústavní mantinely precizovat.
Předseda ústavně-právního výboru sněmovny Jeroným Tejc vedle toho dodává, že „přímo volený prezident mnohdy může podlehnout lákání finančních skupin, které mu budou nabízet podporu ve volební kampani.“ Souhlas Senátu by zde proto fungoval jako jistá pojistka.
Hrad přitom omezení prezidentské pravomoci dosud vnímal zcela opačně, úprava jmenování členů bankovní rady podle něj ohrozí nezávislost ČNB na politických strukturách. Samotný prezident Miloš Zeman pak jakékoliv omezení ve výkonu prezidentského úřadu odmítal z principu. „Považuji za absurdní, aby prezident zvolený přímou volbou občany měl menší pravomoci než prezident, kterého zvolila část z 281 poslanců a senátorů,“ prohlásil počátkem loňského června.
Klouzavý mandát – buď ministr, nebo poslanec
Vládní návrh počítá i se zavedením takzvaného klouzavého mandátu; funkce ministra a poslance by byla neslučitelná, a ve sněmovně by tak po dobu výkonu ministerského úřadu musel za daného politika zasedat náhradník. Podobné právní úpravy v současnosti už fungují například v Rakousku, na Slovensku, ve Švédsku nebo v Pobaltí.
Senátu by se změna nedotkla, protože volba senátora, která končí duelem dvou kandidátů z rozdílných stran, negeneruje stranického náhradníka, jako je tomu u voleb do sněmovny. „Navíc vláda je odpovědna pouze Poslanecké sněmovně, nikoliv Senátu, a délka schůzí Senátu je výrazně kratší než v případě schůzí Poslanecké sněmovny,“ píše se v důvodové zprávě.
Znovu ožívají i snahy o rozšíření pravomocí Nejvyššího kontrolního úřadu. Letos v květnu přitom neprošly, když senátoři kritizovali hlavně duplicity inspekcí na radnicích. Posílení role NKÚ je ale součástí koaliční dohody, a návrh tak do legislativního procesu zamířil znovu.
Proměnou by mohla projít i přímá volba prezidenta. První kandidáti museli shánět padesát tisíc podpisů. Nově by stačilo šestkrát méně, jména na petičních arších by ale musela být lépe ověřována, aby (na rozdíl od roku 2013) byly podpisy nezpochybnitelné. „Souhlasím s tím, aby byla identifikace vždy potvrzena a aby nedocházelo k tomu, že si někdo najde voliče na náhrobcích hřbitova. Měla by to být záruka,“ uvedl předseda senátního ústavně-právního výboru Miroslav Antl.
Podaří se najít podporu?
Součástí ústavních změn je také návrh celostátního referenda, který by bylo možné iniciovat, pokud by se pod petici během šesti měsíců podařilo nasbírat čtvrt milionu podpisů. Například hnutí Úsvit ale vládní verzi nechce podpořit, i když se profiluje jako formace usilující o přímou demokracii. „Počet podpisů je velký, velké je také kvorum lidí, kteří musí k referendu přijít,“ vyjmenovává stranické výhrady předseda poslaneckého klubu Marek Černoch. Referenda by se totiž musela zúčastnit nejméně čtvrtina všech oprávněných voličů.
Podpora pro vládní balíček změn není jistá ani u další opoziční strany, občanské demokracie. „Žádná změna ústavy už v tomto volebním období nebude, takže to považuju za skoro zbytečné projednávání,“ prohlásil její poslanec a člen ústavně-právního výboru Marek Benda.
Důležitou roli navíc sehrají při přijímání ústavních změn senátoři, které sněmovna v tomto případě nemůže přehlasovat. Podporu horní komory by mohl zajistit návrh na zdvojnásobení lhůty, kterou má Senát na projednání zákonů. V současnosti je to třicet dnů.
„Lhůta šedesáti dnů by byla optimální, neboť už nemůžeme pořád připouštět, že jsme v nějaké hektické porevoluční době nebo v době implementace evropské legislativy,“ podotkl už na jaře předseda horní komory Milan Štěch.
