Transplantace pupečníkové krve, kterou poprvé provedli francouzští lékaři 6. října 1988, znamená velkou naději zejména pro pacienty, kteří bojují s onkologickým onemocněním krve. Dětské pacientce byly tehdy transplantovány buňky pupečníkové krve od jejího sourozence. Krev novorozence, která zůstane po přerušení pupečníku v placentě, má podobné využití jako kostní dřeň, její výhodou je takzvaná imunitní nezralost, která způsobuje méně pozdějších komplikací.
Pupečníková krev zachraňuje životy už 30 let. Pomáhá lidem s rakovinou i neurologickými problémy
Zprvu se používala pupečníková krev od příbuzných, později se transplantace začaly provádět i od nepříbuzenských dobrovolných dárců. Pro nepříbuzenské transplantace se začaly na celém světě budovat banky pupečníkové krve.
V České republice poprvé úspěšně transplantovali pupečníkovou krev v listopadu 1994, příjemcem byl osmiletý chlapec s poruchou imunity. V pražském Motole v létě toho roku získali pupečníkovou krev jeho sourozence, kterou potom v listopadu použili při zákroku.
Využití buněk z pupečníkové krve se v současné době zkoumá asi ve 200 klinických studií. Pomáhají kromě poruch krvetvorby či imunity také při léčbě autismu nebo dětské mozkové obrny, popsal předseda České společnosti pro regenerativní medicínu České lékařské společnosti Jana Evangelisty Purkyně Zdeněk Kořístek.
„Výzkum zaměřený na využití pupečníkové krve a dalších prenatálních tkání či buněk, jako je placenta, pupečník či plodové obaly, se za 30 let dramaticky rozvinul a vedle onemocnění krvetvorby se zaměřuje především na oblast neurologie, imunologie a regenerativní medicíny,“ uvedl Kořístek.
Vědci z Brna se zabývají také výzkumem hojení chronických ran přípravkem z buněk z pupečníkové krve.
Co je pupečníková krev?
Pupečníková krev zajišťuje výměnu potravy a kyslíku mezi matkou a plodem. Nachází se v placentě a pupeční šňůře, je krví dítěte, která se nemísí s krví matky. Po porodu se většinou likviduje, obsahuje ale kmenové buňky. Využívá se k léčbě stejných onemocnění jako jiné zdroje krvetvorných buněk, tedy nádorových onemocnění krvetvorby a vrozených poruch imunity.
„Na rozdíl od zdravých dospělých dárců však obsahuje mnohem méně buněk, takže se využívá většinou u dětí, i když úspěšné transplantace dospělých byly rovněž provedeny. To je nevýhoda pupečníkové krve,“ vysvětlil vedoucí oddělení buněčné terapie Ústavu hematologie a krevní transfuze (ÚHKT) Robert Pytlík. Další nevýhodou je poměrně drahé skladování krevních štěpů, které obsahují asi 100 mililitrů krve.
Pro úspěšnou transplantaci všech krvetvorných buněk je důležitá shoda dárce s příjemcem v pěti hlavních tkáňových znacích. „Jednu sadu dostane člověk od otce a druhou od matky, má tedy celkem deset sledovaných znaků. Nejlepší je plná shoda, ale v současné době se u příbuzných dárců dají použít i buňky se shodou pouze na polovině tkáňových znaků,“ dodal Pytlík. Dárcem tak může být i otec, matka nebo dospělé dítě pacienta.
Krevní banky
Dárcovství nepříbuzné pupečníkové krve zabezpečuje v Česku od roku 1996 Banka pupečníkové krve ÚHKT. „Největší rozvoj dárcovství byl v letech 2000 až 2011, kdy bylo ročně odebíráno několik set štěpů, od roku 2012 jsou to jen desítky štěpů za rok,“ uvedl Pytlík. Banka má zhruba 4000 štěpů, k léčbě bylo vydáno jen 82, ostatní jsou nadále připravené k použití.
Důvodem poklesu je rozvoj transplantací krvetvorných buněk od rodičů, dětí nebo sourozenců, kteří mají shodu jen v polovině znaků. Od roku 2000 se také několikanásobně zvýšil počet dobrovolných dárců krvetvorných buněk v registrech.
Dárkyní pupečníkové krve může být každá matka, která se do programu přihlásí, musí ale rodit v jedné ze tří porodnic, které s bankou spolupracují, což jsou porodnice v České Lípě, Slaném a Thomayerově nemocnici v Praze.
U komerčních bank pupečníkové krve je možné za poplatek uchovat pupečníkovou krev pro vlastní potřebu. Cena odběru a 20 let uschování zmraženého materiálu stojí kolem 30 tisíc korun.