Bagdád – Před deseti lety podnikli Američané invazi do Iráku. Než se stáhli, zemřelo během války a následných teroristických útoků přes 130 tisíc Iráčanů. Vojáci, novináři, ale i obyčejní civilisté dnes vzpomínají, jak vypadaly roky bojů a jaké jizvy po sobě zanechaly.
„Chceme, aby nás zachránili před teroristy, chceme stabilitu,“ říkal si Mohamed Redžeb, obyvatel města Husajba v údolí řeky Eufrat, před více než sedmi lety. Třísettisícové město se tehdy stalo jednou ze základen irácké al-Káidy. Odsud se plánovala přepadení, vraždy i sebevražedné atentáty. Místní žili v neustálém strachu. Nakonec se našlo několik odvážných, kteří – navzdory bezprostřední hrozbě smrti – požádali o pomoc jediné, kdo ji mohl nabídnout – Američany.
Smrtící rána ale nakonec přišla od těch, kterým Mohamed věřil. Zbloudilá americká bomba zabila velkou část Mohamedovy rodiny. V troskách hrabal tak dlouho, než našel i poslední tělo. Patřilo jedenáctiletému synovci Abdulláhovi.
Ve snech se mě ptají: Proč?
Vedle 130 000 iráckých obětí si válka připsala i 4 500 amerických. A také na druhé straně bojiště zůstaly hluboké jizvy na duši. Tony Riddle, bývalý člen americké námořní pěchoty, viděl umírat nepřátele, kamarády i civilisty. Mezi nimi i dvě irácké dívky, které roztrhala jím přivolaná dělostřelecká palba. Minula totiž cíl.
„Často o tom mám noční můry. V nich se mě ptají: Proč?“ svěřuje se po letech Tony, který se z války nikdy nevzpamatoval. Stejně jako Mohamed. Ten žije dál na stejném místě obklopený bolestnými vzpomínkami. Naději, kterou před sedmi lety viděl v lidech, jako je Tony, vystřídalo zklamání.
„Přál bych si, aby Američani nikdy nepřišli. Zničili naši zemi. Rozdělili ji a přinesli problémy, které jsme nikdy neměli,“ naříká. Trosky, ve kterých zahynuli jeho příbuzní, už dávno zmizely. Na jejich místě dnes stojí nový dům. Jakou cenu Mohamed za pád Husajnova režimu zaplatil, ale stále připomínají náhrobky na nedalekém hřbitově.
