Berlín - Východní Němci byli sice připraveni na hranicích, ale nakonec v Československu nezasahovali, nebylo potřeba. Sovětské vedení si navíc uvědomovalo, že by nebylo nejlepší, kdyby německé uniformy dvacet tři let po válce napochodovaly do Prahy. Přesto invaze „spřátelených vojsk“ ve východním Německu vyvolala značný šok, znechucení a stud. Historik Tomáš Vilímek v rozhovoru pro ČT24 připomíná plakáty či transparenty, které například Waltera Ulbrichta srovnávaly s Adolfem Hitlerem. Podobných letáků („Walter zrádce, ať žije Dubček“) se do konce září 1968 našlo po celém východním Německu přes tři tisíce.
Rok 1968 byl pro východní Němce podle Vilímka rokem 150. výročí narození Karla Marxe a lipský rodák Walter Ulbricht rozhodl postavit novou univerzitní budovu v Lipsku, jíž padl za oběť barokní kostel, který přečkal i spojenecké bombardování… Mnozí východoněmečtí občané chápali reformy v Československu jako jednu z možností léčby. Československo pro ně představovalo oblíbenou turistickou destinaci, umožňující setkání se západoněmeckými příbuznými a známými. Nově vycházející knihy, ale především pak filmová produkce druhé poloviny 60. let vzbuzovaly značný zájem zejména u východoněmecké mládeže.
Až tři tisíce letáků protestovalo proti invazi do Československa
Pak přišel šok - vpochodování vojsk Varšavské smlouvy, rozhořčení a pocit studu - idea socialismu s definitivní platností zemřela. Invaze ve východoněmecké společnosti sice narazila, nicméně většina obyvatel nenašla odvahu a raději se uzavřela do soukromí. Přesto registrovaly východoněmecké bezpečnostní složky do listopadu 1968 více než 2 000 projevů nepřátelského jednání, z nichž naprostá většina měla formu letáků a protirežimních nápisů. Východoněmecká státní bezpečnost jich tak jen ve východním Berlíně zaznamenala od 21. srpna do 8. září 1968 více než tři a půl tisíce, řekl Vilímek ve Studiu ČT24.
24. srpna 1968 se kupříkladu objevily plakáty s nápisem „Jak dlouho budeme ještě obelháváni?“ ve čtvrti Prenzlauer Berg, které vylepovali tři východoberlínští učni. Na jiném plakátu se autoři ptali: „Co hledá Varšavská smlouva v bratrské zemi? Rus střílí, Čech krvácí a svět přihlíží.“
Přestože připravené východoněmecké divize nakonec nepřekročily československé hranice, byly po celou dobu v plné pohotovosti a stranické vedení v následujícím období neustále zdůrazňovalo účast Lidové armády NDR v socialistické koaliční armádě. Z řad východoněmeckých dělníků sice podle Vilímka zaznívala kritika, nicméně význam Pražského jara pro východoněmecké obyvatelstvo nelze přeceňovat. Historik Bernd Gehrke v této souvislosti upozornil na jistou ambivalenci v jeho reflektování. Zkušenosti z všelidového povstání v červnu 1953 a stavby Berlínské zdi o osm let později měly za následek, že sice převážná část východoněmecké společnosti vnímala vývoj v ČSSR s rostoucími sympatiemi, nicméně byla současně poměrně skeptická k šanci na přežití tohoto reformního pokusu. (Pražské jaro a východoněmecké obyvatelstvo, Tomáš Vilímek)
