Ankara - Volební překvapení pro Turecko: vládnoucí strana prezidenta Erdogana bude muset po třinácti letech samostatného vládnutí hledat koaličního partnera. Ve volbách sice vyhrála, většinu ale nemá. Do parlamentu se díky vysoké desetiprocentní hranici dostaly jen čtyři strany. Sestaví společně koalici, nebo dojde k předčasným volbám? Tři z nich jsou vůči AKP totiž velmi antagonizované, upozornil bývalý velvyslanec v Turecku Tomáš Laně.
Popularita prezidentovy vládní strany AKP klesala už v roce 2014 v souvislosti s potlačenými nepokoji kvůli výstavbě v parku Gezi, které proběhly v roce 2013, a následně s poměrně tvrdými zásahy proti jednotlivým médiím ne úplně příznivě nakloněným právě vládní straně. Prezidentovi byla navíc vytýkána i snaha k posílení pravomocí. Vítězné partaje musí nyní během pětačtyřiceti dní sestavit novou vládu a otestovat hlasování o důvěře v parlamentu.
Zůstane Turecko sekulární zemí, nebo ne? Snahy Erdogana byly trochu jiné, teď se mohou věci vyvíjet jinak.
Samozřejmě. Erdogan byl původně zakladatelem jakési neoislamistické strany, která v roce 2002 nezvítězila proto, že je islamistická, ale proto, že lidé byli znechuceni dosavadním politickým koaličním systémem a zejména hospodářskou situací. Oni šli ale neustále vzhůru a v roce 2011 při třetích volbách zvítězili s téměř 50 procenty, a to už Erdogana nakoplo k tomu, že se pustil do snahy ovládnout politickou scénu. On je postava velmi charismatická a skutečně na tu nábožensky konzervativní tureckou část obyvatelstva působil velmi, velmi přitažlivě. A možná i to, že se loni nechal zvolit prezidentem a formálně odstoupil z čela strany, také straně ubralo některé voliče.
Co armáda a její role? To je velmi významná síla v Turecku, druhá největší armáda Severoatlantické aliance. Armáda především zařídila sekulární podobu tureckého státu v historii.
Armáda se považovala za strážce sekulárního odkazu prezidenta Kemala Atatürka oproti takzvané reakci. To je slovo, které už z tureckého slovníku z AKP vymizelo, nicméně do počátku tisíciletí bylo určitým strašákem. Erdogan původně působil velmi liberálně a demokraticky i na Evropskou unii. Leckdo mu fandil. Nicméně se pustil především do armády, kterou s pomocí onoho známého hnutí Fethullaha Gülena a jeho vzdělaných příznivců zaujímajících důležitá postavení ve státní správě a v soudnictví eliminoval pomocí víceméně zfabrikovaných obvinění z přípravy státního puče, a tak místo armády dosadil svoji policii, teda vlastní stranou ovládanou policii a postupně začal ovládat i soudní systém.
Znamenají výsledky voleb nějaké rychlejší směřování Turecka k Evropské unii?
To se dá zatím těžko říct, protože postoj k Evropské unii se zhoršoval úměrně tomu, jak Unie otálela s jednáním. Byla tam vzájemná antipatie, dá se říct, za Erdoganovy vlády.
