Washington – Protestní hnutí Occupy Wall Street - Okupujme Wall Street o sobě včera dalo vědět nejvýrazněji za měsíc své existence, když k protestu proti sociální nerovnosti a hamižnosti mocných mobilizovalo miliony lidí na celém světě. V rámci celosvětové demonstrace Jednotně za změnu světa tak navázalo na květnové protesty ve Španělsku a zároveň upozornilo na to, že v americké veřejnosti existuje uskupení nespokojených, které může významně ovlivnit zdejší politickou scénu.
Říká se jim Occupy Wall Street, Real Democracy Now, 99 % nebo zkrátka Nespokojení. Jde o hnutí lidí různého sociálního i ekonomického postavení, různé rasy, vyznání i politického postoje, které ale spojuje jediné: nespokojenost se stávajícím stavem společnosti a ekonomiky, se zadlužováním a hospodářskou krizí, se zkorumpovanými politiky a hromaděním kapitálu, kterého se dle jejich mínění dopouštějí finančníci, zkrátka s pošetilostí mocných.
Nejdřív Puerta del Sol, poté Wall Street
Poprvé se nechali výrazně slyšet na jaře ve Španělsku, když na několik týdnů obsadili centrální madridské náměstí Puerta del Sol. Požadovali změnu volebního systému, boj proti korupci a nezaměstnanosti; mezi demonstranty převažovali mladí lidé, jejichž nezaměstnanost v hospodářsky oslabeném Španělsku přesahuje 20 procent.
Podobná frustrace z domácích poměrů vehnala před měsícem demonstranty také na Wall Street, tedy do srdce ekonomického světa, kde by je měli mít bankéři nejvíce na očích. Povaha amerických Nespokojených se ovšem liší od evropských protestujících, a to zejména proto, že ve Spojených státech nabývá na významu ryze politický rozměr jejich uskupení. Zemi totiž v příštím roce čekají prezidentské volby.
Occupy Wall Street – Tea Party levice?
Pravicové síly (a zejména republikáni) demonstranty poněkud hanlivě označují za antikapitalistické radikály, aniž by si připustili, že podnět jejich nespokojenosti – hospodářská krize z roku 2008 – upozorňuje právě na limity kapitalismu. Editor BBC pro Severní Ameriku Marek Mardell pak upozorňuje na to, že Occupy Wall Street má společný stěžejní rys s dalším hnutím, které ovlivňuje americký politický život během Obamova prezidentského období, a sice Tea Party.
Rozdíl ale spočívá v tom, že spíše levicové hnutí Ocupy the Wall Street staví část odporu vůči elitám na teorii, že si mocní příliš zadali s nadnárodními konglomeráty a ekonomickými silami, a nemají tudíž zájem na to, řešit problémy obyčejných lidí. Z této premisy také vychází často opakovaný motiv včerejších demonstrací 99 %, čili 99 procent nebohatých a nevládnoucích lidí, kteří ovšem na politiky svou moc delegují, a tudíž mají právo se ozvat. Chtějí také potrestat viníky finanční krize, která je častokrát připravila o práci.
Velké množství demonstrujících kryje své obličeje staromódní maskou muže se střiženým knírkem. Jde o stejnou tvář, která se objevila v komiksu a následně filmu V jako vendeta, jenž se tematicky věnuje boji proti totalitě - podobné úsilí mají i demonstranti. Nespokojení ve Spojených státech ji pak nosí také na protest zákonu z poloviny 19. století, který zakazuje zahalovat obličej na veřejných shromážděních.
Mardell dodává, že „Tea Party nemá ráda velké vlády, ale nikoli velké korporace“. Rozdíl spočívá také v tom, že „čajové hnutí“ představuje sílu uvnitř republikánů, kdežto Nespokojení tvoří ve Spojených státech nezávislou politizující se sílu. Častokrát ji tvoří někdejší voliči Baracka Obamy zklamaní z toho, že nepřišla změna, kterou jim sliboval. Obamův volební slogan Yes, we can, který jeho stoupenci na předvolebních mítincích freneticky křičeli, najednou nabývá zcela nových souvislostí.
Ale hlavně: Problémy, které je trápí, nechtějí na rozdíl od hnutí kolem Sarah Palinové řešit cestou hlavního proudu politického procesu, a naopak prosazují radikální změny procesu samého – nechtějí tak politický systém Spojených států přestavět zevnitř, ale rozbourat a vybudovat znovu, což může establishmentu konotovat takřka cestu k revoluci.
Bossisová: Chybí ústřední idea
Pokud by měly elity spatřovat v hnutí Nespokojených hrozbu, pak zejména proto, že demonstranti sice vznášejí požadavky a častokrát radikálně volají po konci starých pořádků, nenabízí ale alternativu. Chybí jim pomyslný stavební plán, a to jak v Americe, tak v Evropě. To potvrzuje i profesorka Mary Bossisová z univerzity v řeckém Pireu, podle níž chybí demonstrantům ústřední idea, která by jejich křik přetavila do trvalého hnutí. „Je tu zlost, je tu vztek, (…) ale vize, jak zvrátit stávající situaci, chybí,“ dodala.
Řada evropských analytiků se nicméně shoduje na tom, že se Nespokojení ukázali v nečekané nové síle; původně totiž předpokládali, že letní dynamika řeckých, španělských a italských demonstrací ztratila dech. Španělská Real Democracy Now se v květnu odvolávala na arabské jaro s tím, že chce evropské (revoluční) léto. K němu nedošlo, nicméně podzim je teprve na začátku.
