Berlín - Katolická církev v Německu v době nacismu prokazatelně využívala téměř 6 000 nuceně nasazených pracovníků. Vyplývá to z publikace Nuceně nasazení a katolická církev 1939-1945, kterou dnes v západoněmecké Mohuči představil kardinál Karl Lehmann.
Podle dokumentu, který mapuje jednu z temných a málo známých stránek dějin německé katolické církve, mezi lety 1939 a 1945 v církevních zařízeních pracovalo z donucení 4 829 zahraničních civilistů a 1 075 válečných zajatců. Ve svých nemocnicích, klášterech, na polích, v lesích i na hřbitovech církev zaměstnávala hlavně pracovníky z Polska, Ukrajiny a Sovětského svazu.
Publikace, která shrnuje na více než 700 stranách výsledky sedm let trvajících rešerší církevních badatelů, nemá být chápána jako konečná bilance, zdůraznil Lehmann. Podle něj je svazek pouze „dalším důležitým stavebním kamenem“ na cestě k usmíření. Skutečnost, že církev využívala nuceně nasazených, zůstává „historickou zátěží, která je pro naši církev výzvou i do budoucna“, prohlásil Lehmann.
Německý kardinál zároveň přiznal, že katolická církev byla vůči osudu nuceně nasazených „příliš dlouho slepá“. O tom, že nucené dělníky zaměstnávala, začala otevřeně hovořit až před osmi lety. V srpnu 2000 se němečtí církevní hodnostáři na biskupské konferenci usnesli, že katolická církev se nezapojí do programů odškodnění vyhlášených spolkovou vládou, nýbrž že vytvoří dva vlastní fondy odškodnění a usmíření. Do nich vložila pět milionů tehdejších marek.
Už v listopadu 2000 byly vyplaceny konkrétním osobám první náhrady za jejich utrpení. Dohromady církev odškodnila 587 zahraničních pracovníků, mezi něž rozdělila 1,5 milionu eur (zhruba 37,5 milionu korun). Z církevního fondu smíření šlo kromě toho 2,71 milionu eur na 206 různých projektů.
Německá katolická církev vždy zdůrazňovala, že mnoho nuceně nasazených nemůže nárokovat odškodnění z vládních fondů. Obětem nucených prací bylo určeno odškodnění například z prostředků nadace Připomínka, odpovědnost, budoucnost, která vyplatila asi 1,7 milionu žijících obětí nucených a otrockých prací 4,4 miliardy eur (zhruba 115 miliard korun). O odškodnění mohli žádat i čeští občané.
Nacistický režim zavlekl na práci do Říše na 12 milionů lidí. Nejčastěji pracovali pro velké zbrojní firmy, ve stavbnictví, na dráze nebo jako výpomoc v rodinách. Nebyli vězni, jejich denní režim ale připomínal vězení: 12-14 hodin práce, omezení pohybu, až 80 lidí v jediné noclehárně. Takový osud potkal i 600 000 Čechů.
Otrocká práce v hitlerovském Německu byla dlouho tabu: až v devadesátých letech téma oživili američtí nasazení, kteří hrozili hromadnou žalobou.
