Berlín - Německý ministr zahraničí Guido Westerwelle se jasně přihlásil ke spoluvině ministerstva zahraničí na nacistických zločinech za druhé světové války. V letech 1933 až 1945 bylo ministerstvo zahraničí aktivní součástí zločinecké politiky v takzvané třetí říši, řekl šéf německé diplomacie při přebírání závěrečné zprávy vypracované nezávislou komisí historiků. Téměř 900stránkovou historickou studii s názvem Ministerstvo a minulost představili ve čtvrtek v Berlíně bývalí němečtí ministři zahraničí Joschka Fischer a Frank Walter Steinmeier.
„Je pro nás zahanbující, jak na sebe ministerstvo zahraničí a mnozí jeho činitelé za nacistické vlády naložili těžkou vinu,“ řekl Westerwelle s tím, že nacistické ministerstvo zahraničí se „s administrativní chladnokrevností“ podílelo na holocaustu.
Podle studie vypracované na základě Fischerova požadavku mezinárodní komisí historiků bylo ministerstvo zahraničí za vlády nacistů zapojeno do systematického pronásledování a vraždění Židů výrazněji, než bylo dosud známo. Kromě toho se na ministerstvu po roce 1945 vyvíjely značné snahy o ututlání nacistické minulosti.
Šéf německých liberálů (FDP) Westerwelle označil ministerstvo zahraničí třetí říše za „instituci, která sama sebe považovala za elitu a ve skutečnosti hluboce propadla zločinu“. „Čím radikálnější (nacistická) protižidovská politika byla, tím silněji bylo ministerstvo zahraničních věcí vtaženo do plánování a politiky konečného řešení,“ citoval Westerwelle ze zprávy. „Na tom není nic k ospravedlnění, na tom se nedá nic přikrášlit,“ řekl doslova a jasně se distancoval od někdejší prezentace ministerstva zahraničí jako „útočiště odporu“.
Studii zadal v roce 2005 Fischer poté, co se dozvěděl o případu diplomata Franze Nüssleina, který se za okupace jako vrchní státní zástupce v Praze podílel na stovkách trestů smrti, a přesto se po válce mohl vrátit na německé ministerstvo zahraničí. Na Nüssleina ho upozornila bývalá vězeňkyně gestapa, která v interním věstníku ministerstva zahraničí našla nekrolog uctívající Nüssleina.
Fischer poté zakázal publikovat nekrology diplomatů, kteří byli dříve členy nacistických organizací SA, SS nebo NSDAP. Zároveň pověřil amerického, izraelského a tři německé historiky vypracováním studie se zaměřením na působení německého ministerstva zahraničí za druhé světové války.
„Ministerstvo zahraničí bylo zločineckou organizací,“ shrnul v jedné větě zásadní výsledky bádání historik Eckart Conze. Podle jeho přesvědčení všichni zaměstnanci ministerstva věděli, na čem se podílejí. Upozornil však, že je nelze klást na stejnou úroveň jako nacistickou jednotku SS.
Za přinejmenším stejně hrozné považuje exministr Fischer chování úřadu po válce, kdy ministerstvo mimo jiné varovalo stovky diplomatů před cestami do zemí, kde jim mohla hrozit obžaloba. V centrále německé diplomacie bylo v 50. letech asi 42 procent zaměstnanců bývalými členy nacistické strany, tedy dokonce více, než jich v NSDAP bylo v letech 1938-39. Ve funkci je podle historiků ponechaly všechny vlády od Konrada Adenauera (vládl 1949-63) až po Willyho Brandta (1969-74).
Odsouzeni za podíl na zločinech nacistického režimu byli jen někteří z diplomatů, jako například Ernst von Weizsäcker, otec pozdějšího prezidenta Richarda von Weizsäckera. Weizsäcker, který se roku 1938 stal náměstkem ministra zahraničí a mimo jiné se podílel na diplomatické přípravě mnichovské dohody o rozbití Československa, dostal za součinnost při deportacích francouzských Židů pětiletý trest.
