Praha - První kochleární implantát byl v srpnu roku 1978 voperován zpěvákovi Rodu Saundersovi. Vývoj léčby poruch a ztrát sluchu od té doby významně pokročil. Vrcholnými metodami jsou genová terapie nebo elektronika, budoucnost však skýtá i možnosti úplnější náhrady ztráty důležitého smyslu.
Většina případů omezení nebo ztráty sluchu je následkem infekce, dědičné choroby nebo poranění. Nejvíce operací zacílených na nápravu probíhá v Americe, kde jejich počet a úspěšnost průběžně stoupá od osmdesátých let. Evropský rozvoj přišel s pokrokem ve výzkumu v posledním desetiletí.
„Vývoj vede k miniaturizaci, zvýšení odolnosti proti vodě a umenšení nápadnosti implantátů,“ vysvětluje Jiří Skřivan z kliniky ORL faklutní nemocnie Motol. Novinkou je takzvané v kosti ukotvené vibrační sluchadlo nazvané „Baha“, které je uchyceno na šroubu přímo v lebce nositele.
Neslyšící rozdělujeme na dvě základní skupiny: Prelingválně hluché, kteří sluch ztratili před vývojem řeči, a postlingválně hluché, u kterých ke ztrátě došlo až poté co se naučili mluvit. První skupině, především dětem, se kochleární implantáty začaly umísťovat teprve nedávno. Jediným hlediskem je, zda se podle mínění odborníků dokáže pacient s následnou rehabilitací a nově nabytým sluchem vyrovnat. U dětí se doporučuje přistoupit k operaci co nejdříve.
Implantáty nejsou vždy nejlepším řešením
Dnešní kochleární implantáty mají vnitřní část voperovanou přímo do ucha pacienta, jehož sluchový aparát elektricky stimulují. Vnitřní část dostává vjemy z vnější části sluchadla díky bezdrátovému radiovému spojení přes kůži. „Umístění implantátu je dnes rutinní ušní zákrok, trvá kolem jedné hodiny,“ říká Jiří Skřivan.
K výrazným posunům dochází i ve způsobu jakým implantát zvuk zprostředkovává - současné modely směřují k umožnění co nejvěrohodnějšího hudebního prožitku. Dalším cílem je snížení energetické náročnosti implantátů, aby je nebylo potřeba nabíjet každý den jako nyní.
„Kochleární implantáty mají velkou nevýhodu,“ říká Jan Paska, primář ORL nemocnice Na Homolce, „dají se využít jen u pacientů, kteří již zcela pozbyli vlastního sluchu.“ Musí tedy sluch nahradit, ne jej doplnit nebo napravit. „Navíc je provází složitá rehabilitace a kvalita zprostředkovaného zvuku není nikdy taková, jakou bychom ji chtěli mít,“ dodal Paska.
Plný implantát je v případě poškození nebo zhošení sluchu až poslední možností. Předchází mu pokusy využít méne invazivních prostředků, klasičtějších sluchadel nebo protéz. Nejlepších výsledků se pak dosahuje v kombinaci implantátu a konvenčnějších prostředků, čemuž ale musí předcházet dlouhodobé měření a přípravy.
Problémem je zatím diagnóza a složitá cesta k implantátu vedoucí přes pojišťovny
V dalším boji proti různým druhům sluchových postižení je potřeba začít s plošným vyšetřením novorozenců, které se u nás zatím provádí jen v rizikových případech (obtíže u porodu, postižení, nemoci apod.). Ideální je zavést implantát do jednoho roku po ztrátě sluchu nebo narození hluchého dítěte.
U nás zatím nosí implantát jen asi 25 dětí a 110 dospělých. Přitom se v Česku ročně narodí 80 až 100 neslyšících dětí a zhruba 30 dospělých o sluch zcela přijde. „Je to především záležitost financí, hlavně kvůli složité komunikaci s pojišťovnou. Donedávna chyběla finančí podpora podobných projektů a práce s těmito pacienty,“ vysvětluje Jan Paska. „Jde určitě o finance,“ potvrzuje Jiří Skřivan, „Implantát stojí kolem půl milionu korun, po započtení operace a rehabilitace stoupne cena na jeden milion. Šance zlepšení kvality života a možnosti navrátit člověka do společnosti jsou však neocenitelné,“ dodává.
Výsledky jsou přitom neoddiskutovatelně výborné. V počtu kochleárních implantátů na 10 milionů obyvatel jsme však stále pozadu. Před námi jsou i země, které jinak v mnoha oblastech medicinsky předčíme, jako Polsko, Chorvatsko, Bulharsko a Maďarsko. V ideálním případě by mohly implantáty pomoci až polovině neslyšících.
