Praha - Obec českých archeologů vykazuje nebývale málo členů. V České republice je specialistů na výzkum starých hmotných předmětů velmi málo, nynější situaci jim navíc nezlehčuje ani nový památkový zákon, který na archeology vynakládá příliš mnoho agendy. S tímto prohlášením přichází ředitel Archeologického ústavu Akademie věd Luboš Jiráň. Věcný záměr zákona, který již má k dispozici vláda, počítá s velkým posílením výkonné složky státní památkové péče na úrovni krajů a obcí. Podle Jiráně není v silách archeologů dostát požadavkům zákona.
V Česku působí 425 archeologů a i když se podle zástupců ústavu jejich počet v posledních přibližně pěti letech zvýšil, stále neodpovídá stavebnímu rozmachu, s nímž je ze zákona archeologický průzkum spojen. „Ve srovnatelných zemích je archeologů více, Belgie jich má 800, Nizozemsko 1 100 a v čtyřmilionovém Irsku pracuje 1 800 archeologů,“ řekl Jan Frolík. Podle něj se v některých zemích v minulosti navyšoval počet archeologů v době, kdy se hodně stavělo, v ČR se tak však neděje.
Nový památkový zákon, jehož podobu Archeologický ústav již dříve kritizoval a k němuž mají výhrady i mnohé další odborné a akademické instituce, předpokládá pro archeology velký nárůst administrativy. Podle Frolíka ale není možné kvůli nedostatku kvalifikovaných odborníků přesunout k této práci lidi z terénu.
Zákon chce ulehčit od nutnosti jednat s ústavy
Autoři zákona argumentují v mnoha sporných bodech tím, že chtějí vlastníkům památek ulehčit od byrokratické zátěže. Méně než dnes tedy má výkonná složka památkové péče, tedy památkový odbor obce, požadovat odborné stanovisko Národního památkového ústavu. To však podle památkářů i archeologů může vést ke zhoršení památkové péče a kvality památek.
Zákon navrhuje, aby stavebník jednal přímo s firmou provádějící průzkumy, bez odborné organizace. Dnes archeologové s licencí musejí před výzkumem uzavřít dohodu s Akademií věd - ta zaručuje odborné provádění výzkumu. Podle návrhu zákona by již tuto dohodu nepotřebovali. Návrh zákona podle archeologů obecně spěje k nižší ochraně památek a přispívá k tendenci považovat památku především za předmět komerce, nikoli za předmět kulturního dědictví.
