Praha – Je největší globální organizací usilující o to, aby v bezmála 200 státech světa panoval mír, bezpečnost nebo dodržování lidských práv. Organizace spojených národů (OSN) - inspirovaná předválečnou Společností národů - má celosvětovou působnost. Za dobu své existence pomohla OSN řešit řadu humanitárních i válečných konfliktů, stejně tak ale řadu let odborníci zmiňují její limity. Čím je ambice OSN větší, tím slabší se podle skeptiků v praxi zdá být. Ty české bude následující dva dny přesvědčovat o opaku někdejší jihokorejský diplomat generální tajemník OSN Pan Ki-mun.
Nejcitlivější slabinou OSN se zdá být paradoxně její „akční jádro“. Rada bezpečnosti (RB) jako jediná může vyhlásit pro členy organizace závazné stanovisko a také ho jasně vynucovat například sankcemi nebo nasazením vojsk. Jakkoliv účinně to zní, jádro RB táhne za jeden provaz jen tak silně jako její „nejslabší“ člen. V patnácti zastoupených státech trvale figuruje silná pětka stálých členů: Čína, Rusko, Spojené státy, Velká Británie a Francie. A právě každý jeden z nich může důležitá stanoviska odmítnout (vetovat) - bez ohledu na názor dalších členů. (K přijetí zásadní rezoluce je nutný souhlas devíti států včetně zmíněné pětice.)
Luxusu práva veta využívá v posledních letech hlavně Rusko a Čína. Naposledy například v červenci 2012 odmítli schválit hospodářské sankce vůči režimu v Sýrii. Především Rusko dlouhodobě tvrdí, že politické řešení musí vzejít od účastníků syrského konfliktu. Společný hlas dokázaly velmoci najít jen v zajištění humanitární pomoci a požadavku zlikvidovat chemické zbraně v Sýrii.
Ještě slabší roli ve vztahu k členským zemím má Valné shromáždění všech členských států. Jeho rezoluce mají sice v mezinárodním společenství značnou autoritu, nejsou ale závazné a tím méně vymahatelné.
Praxe nejkrajnějšího řešení
Tzv. mírové mise jsou od vzniku OSN viditelnou součástí bezpečnostní politiky - nutno dodat, že tou nejkrajnější. Rada bezpečnosti navrhuje použití vojenské síly zpravidla až poté, co selžou veškeré předchozí kroky - od výzvy k řešení mírovými prostředky přes vyslání zvláštních zmocněnců, vyšetřování až k cíleným sankcím. K vyslání „modrých přileb“ přitom OSN sahá ve chvíli, kdy bylo jednoznačně prokázáno porušení míru nebo šlo o akt agrese.
I mise OSN jako poslední řešení ale mají omezené pravomoci. Ukázal to mimo jiné příklad Somálska, kde pákistánské modré přilby nebyly schopné pomoct americkým kolegům pod palbou. Dnes slouží více než 80 tisíc vojáků OSN v 16 mírových misích. Nejnebezpečnější mise, u kterých vojáci umírají, jsou právě v Africe - Súdán, Pobřeží slonoviny nebo Kongo. I tady je vojáků vzhledem ke složitosti situace poměrně málo. Jejich působení navíc místy podrývají skandály s korupcí nebo znásilňováním.
S pozitivním vysvědčením se ale OSN nechlubí ani v řadě misí na jiných kontinentech. Otevřeně například přiznala své selhání na Srí Lance během roku 2009. Závěrečná fáze čtvrtstoletí trvajícího konfliktu mezi vládou a tamilskými povstalci měla pod dohledem OSN proběhnout s minimálním dopadem na civilisty. Realitou bylo 40 000 obětí za jediný měsíc. OSN tehdy odmítla kritizovat srílanskou vládu a informovat o masových úmrtích. „Zpráva došla k závěru, že systém OSN selhal a nedostál své odpovědnosti,“ zazněla tehdy přímo od Pan Ki-muna nezvykle ostrá slova.
Stále bolavé memento představuje pro OSN také role mírových vojsk v téměř dvacet let starém incidentu v bosenské Srebrenici. Spor o to, zda nizozemští vojáci měli (a hlavně mohli) tehdy zastavit vyvraždění zhruba 8 000 Muslimů bosenskosrbskými jednotkami, skončil opakovaně před soudem. U smrti tří osob byla odpovědnost Nizozemska uznaná. Argumenty, kterými se země bránila (nedostatečná výzbroj, stažení kontingentu OSN v klíčovém okamžiku) přitom paradoxně nahrává skeptikům a ilustruje limity mezinárodního vojenského nasazení.
Často vytýkaným tématem je terorismus – hrozba, která do značné míry nahradila obavy z globálního válečného konfliktu, kdysi hlavní motivace vzniku OSN. Viditelnou roli zaujaly Spojené národy například po útocích na Světové obchodní centrum v New Yorku v roce 2001. Během pouhých několika dnů vznikl pod hlavičkou OSN speciální Protiteroristický výbor, primárně přitom zacílil na hnutí al-Káida a Taliban. V očích mnoha analytiků se přitom „protiteroristický program“ OSN nedotýká účinně méně viditelných, ale o to vytrvalejších hnutí jako Hamas nebo Hizballáh.
Mnohem „hmatatelnější“ výsledky mají dva speciální orgány jmenované RB: Mezinárodní trestní tribunály pro bývalou Jugoslávii a také Rwandu. Oběma soudními dvory už prošly desítky osob souzených ze zločinů proti lidskosti. Vznik těchto justičních sborů byl - mimo jiné - vlastně reakcí na mezery v právu OSN. Pokud chtělo mít mezinárodní společenství šanci exemplárně potrestat viníky válečných zločinů, muselo zřídit přidružené orgány, které budou stíhat konkrétní osoby. Mezinárodní soudní dvůr jako hlavní soudní instituce OSN totiž může řešit pouze spory na úrovni států. Zásadní otázka, kde končí prosazování morálních hodnot a začíná ohled na zájmy a sféru jednotlivých států, ostatně provází každé větší rozhodování OSN.
Pomoc za časů ekonomické nejistoty
Jakkoliv je v otázce bezpečnosti současný vliv OSN často kritizovaný, nelze opomenout její roli v humanitárních kampaních. Jako relativně úspěšný hodnotí experti program OSN proti šíření viru HIV a nemoci AIDS, především v Africe. Počet celosvětově nakažených, z nichž významnou většinu tvoří právě Afričané, od roku 2005 klesá. Zatímco v roce 2001 byl počet nově nakažených virem HIV 3,4 milionu, v roce 2012 šlo o 2,3 milionu.
Na konci roku 2011 byl počet nakažených či nemocných odhadnut na 34 milionů. Do té doby si nemoc vyžádala na 25 milionů obětí.
OSN se přitom netajila s ambiciózním plánem zvýšit do roku 2015 počet pacientů, kteří mají přístup k léčbě, na 15 milionů. (Například v roce 2012 to bylo v rozvojových zemích 6,6 milionu nemocných). Zda se plány podaří, musí ukázat až budoucí studie. Program si ale nutně vyžádá finanční prostředky navíc, kterých OSN nemá nazbyt. Na konci loňského roku schválilo Valné shromáždění snížení svého rozpočtu zhruba o jedno procento, tedy na konečných 5,53 miliardy dolarů (110,3 miliardy korun) v letech 2014 a 2015. Tento plán sice nezahrnuje náklady mírových misí nebo velkých agentur, bude ale znamenat zeštíhlení personálu a zřejmě zmrazení nových investic.
Těžký boj o nástupnický protokol
Zatímco Ki-munův předchůdce Kofi Annan se snažil mezinárodní zájem přiblížit právě problémům Afriky, letos sedmdesátiletý šéf OSN zvolil jako stěžejní téma svého mandátu klimatické změny. V praxi to znamená hlavně dosáhnout nové mezinárodní dohody, která by nahradila stávající Kjótský protokol o snižování emisí. Ani zde se ale sympatickému Korejci s dobrosrdečným tónem příliš nevedlo.
Tři klíčové summity z posledních let – v Kodani, Durbanu a Dauhá skončily spíše zklamáním, Pan Ki-munovi se alespoň podařilo do dalších let prosadit prodloužení stávajícího protokolu. Nedávná konference ve Varšavě sice přiměla státy ke společnému závazku boj s oteplováním financovat, výše i způsob je ale čistě v rukou členských států, na což upozorňují i ekologové. Jejich zraky se tak upínají k pařížskému summitu v příštím roce.
