Minulý víkend jsem strávil v kraji "zapadlých vlastenců" tvořeném trojúhelníkem obcí Vysoké nad Jizerou, Sklenařice a Paseky nad Jizerou. Nádherná krajina mezi Krkonošemi a Jizerskými horami dovede však být i pořádně drsná, nejen v zimě sněhovými závaly, ale i po celý rok výškovými rozdíly, které je nutno většinou pěšky překonávat. Vždyť třeba mezi nejnižším a nejvyšším bodem katastru obce Paseky nad Jizerou je rozdíl pěti set metrů.
Právě do této pozoruhodné obce jsem přijel uprostřed už osmnáctého ročníku tak zvaných Svatováclavských hudebních slavností, jejichž tradici pojmenovanou po patronu místního kostela založili manželé Josef a Jarmila Waldmannovi, které jsem v dobách své hudebně organizátorské práce poznal už před čtyřiceti lety jako češtináře na děčínském gymnáziu. Kromě toho se starali o chod tamějšího hudebního života včetně vedení znamenitého amatérského symfonického orchestru.
S odchodem do důchodu Waldmannovi opustili i Děčín a trvale se nastěhovali do staré rodové chalupy na jedné z těch strmých strání v Pasekách nad Jizerou. Vzápětí jméno této obce vešlo ve známost umělců a kulturních pracovníků z celé republiky. V tlustých kronikách Svatováclavských slavností najdeme zápisy a podpisy nejznámějších osobností, kromě jiných i prezidenta Václava Havla.
Byl jsem letos pozván do Pasek už podruhé, ale teprve tentokrát jsem se podrobně seznámil s bohatou historií tohoto místa. Zdá se, že její vůdčí osobností byl muž jménem Věnceslav Metelka, který v první polovině 19. století, ač rodák ze Sklenařic, přišel do Pasek jako učitelský pomocník a po sedmnácti letech marného čekání na místo kantora se pustil do výroby hudebních nástrojů. Dřevo z místních stromů však k tomu nebylo nejvhodnější a tak se Metelka se svými výrobky velké slávy nedočkal. Vychoval však v tomto řemesle své děti a z jejich dalších žáků pak vzešla valná část slavné české houslařské školy charakterizované jmény Pilař, Vávra, Špidlen a další.
Kromě toho byl Metelka prvním známým podkrkonošským písmákem a když se s jeho zápisky seznámil obrozenecký spisovatel Karel Václav Rais, převzal místy i celé pasáže Metelkových vyprávění do své známé knihy „Zapadlí vlastenci“. Metelka je pohřben na paseckém hřbitově a jeho busta upírá zrak k rodným Sklenařicím na pozadí té nádherné vyhlídky směrem ke Kotli a Sněžným jamám. Busta je dílem sochaře Vladimíra Preclíka, který nedávno zemřel. A právě této soše byl věnován i jeden z bodů programu letošních slavností.
Další převážně nehudební součástí byl diskusní večer na téma „Kde hledat v dnešní době kulturní hodnoty a proč a jak o ně dbát“. Zde se představilo celorepublikové sdružení nejtalentovanějších studentů z gymnázií a vysokých škol, které se kromě publicistických aktivit zaměřuje také na etiku, filosofii a rozvoj občanské společnosti. Jmenuje se Škola Aria - a v tom posledním slově je jakýsi kryptogram jejího zakladatele a duchovního otce, jímž je redaktor stanice Český rozhlas 3 - Vltava Pavel Ryjáček.
Pokud se vám zdá, že toto mé dnešní povídání je spíše rozšířenou zprávou, pak ono tradiční zamyšlení přijde teprve nyní. Vážení přátelé, ujišťuji vás, že kdybyste byli v sobotu přítomni té úžasné prezentaci názorů výjimečných mladých lidí na dané téma, užasli byste asi stejně jako my všichni starší v plně obsazeném paseckém kostele. Především ti mladí lidé projevovali velkou úctu k základní kulturní hodnotě tohoto národa, to jest k české řeči. A také se svěřovali se svými osobními zkušenostmi, jak byli přivedeni ke vnímání uměleckých hodnot a krásy vůbec. Asi dva účastníci v duchu té občanské angažovanosti vystoupili s kultivovanou kritikou našich politických poměrů, ale jejich příspěvky byly přijaty poněkud nevlídně. Nikoliv proto, že by se s nimi nedalo souhlasit, ale prostě proto, že všichni jsme si tam v Pasekách chtěli od té naší mnohdy nekultivované politiky oddechnout a zamýšlet se spíše nad tím, jak by v demokratickém zřízení mohla do obecného dění zasahovat kultura. Věříme totiž, že právě ona by mohla nenápadně vést k tomuto způsobu uspořádání občanských záležitostí co nejširší veřejnost, která by pak byla lépe schopna rozhodovat při volbách z méně materielních a více ušlechtilých hledisek.
Všichni jsme si byli dobře vědomi, že frekventanti Ryjáčkovy Árie nejsou reprezentativním vzorkem dnešní české mládeže, že třeba právě svým příklonem ke klasické a umělecké hudbě se odlišují od valné většiny svých vrstevníků, ale jelikož pod vzorným vedením vědomě chtějí ze sebe vytvořit kulturní elitu, nelze pochybovat o tom, že jejich vliv na občanskou společnost může být jednou mnohem větší, než by nasvědčoval jejich dnešní počet. A právě to stojí za opravdové zamyšlení.
