Ohlédnutí Ucha za minulým rokem je tak trochu opatrné. Rok to byl plný vynikajících nahrávek. Tak jako skoro každý minulý. Je to ovšem jízda po toboganu. Po radostných zatáčkách a nečekaných překvapeních čeká dole louže zapomnění. Alespoň podle prognóz. Tradiční CD umírá, ale umírá elegantně, statečně a s hlavou vztyčenou.
Ucho Svobody: Ucho nad propastí
Ve svém výběru nejpozoruhodnějších nahrávek roku šestkového jsem se zaměřil na nahrávky překvapivé, které ovšem až na jednu výjimku přinesli autoři osvědčení.
Tou výjimkou je pro mě brněnská kapela Květy a její novinka Kocourek a horečka. Oni sice uspěli už s debutem před dvěma lety, ale tahle deska vlastně nemá chybu. Hravá, alternativní, všemi styly světa snad ovlivněná muzika s lehce surrealistickými texty nebo naopak vyprávěním jak převzatým z ulice. Se dvěma vrcholy: hned první skladbou Jakub a medvěd a pak hlavně Je snadné seznámit se s děvčetem. Je dobré mít tuhle desku doma, lepší u nás loni nevyšla, řekl bych.
Stejně bych řekl, že největší průlom od dob Snů modrých želv, kdy přistoupil k jazzu, připravil Sting svou novinkou Songs From The Labyrinth. Středověké balady Johna Dowlanda jen za doprovodu dvou autenticky naladěných louten jsou extraktem muziky, jaká zněla na ulicích, kterou lze zpívat ženě pod balkonem, která neunaví ani po několika staletích (ověřeno!). Navíc Sting zpívá civilně, jako by byl Dowlandovým současníkem. Že by se v muzice zas tak moc nezměnilo?
Ray Charles se bohužel nedožil jedné z nejlepších desek své kariéry. Vypreparovaný hlas tohoto fenoména z nahrávek z let sedmdesátých s dodatečně zaranžovaným a nahraným současným big bandem Counta Basieho dávají ve výsledku neuvěřitelný nářez, muziku nadčasovou a i dnešním posluchačům ozřejmující osobnost Raye Charlese s výborným big bandem v zádech. Jednak rehabilitace těsně předbeatové muziky a pak jakýsi dodatek k velmi dobrému filmu Ray.
A na závěr pro mě osobně největší překvapení ze světa - novinka kapely Chumbawumba Get On With It. Neustále se vyvíjíme, tvrdí skupina na svých stránkách. Ale tenhle vývoj je radost sama. Sáhli do britské tradicionálové zásoby a vytáhli skladby, které zpívají na koncertech (i v Praze) tak, že i nepřítomni vidíte pomalu se komíhající světla v dlaních doplňující rozsvícené oči příjemně naladěného lidského společenství. Jak na dobrém folkovém koncertě. On to ostatně folk je. A jaký!
Nebyl to špatný rok, co se muziky týče. Ten další - dá se předpokládat - nebude horší. Tak ať nám CD vydrží, ať se máme čeho dotýkat, čemu se těšit, o čem psát a co poslouchat!