Přiznám se, že mi není zcela jasné, v čem by odnětí daňového zvýhodnění železničářských režijních jízdenek mělo vést k jejich úplnému zrušení. Ale úterní zpráva ČTK o jednání předsedy Odborového svazu železničářů Jaromíra Duška s předsedou vlády Mirkem Topolánkem a ministrem dopravy Alešem Řebíčkem říká zcela jasně a doslova, že železničáři se tak prozatím nemusejí bát, že o cestování zdarma přijdou. Sám Jaromír Dušek pak ve středečním ranním Radiožurnálu přesvědčoval redaktora i posluchače o tom, proč se mnohatisícová obec lidí pracujících na dráze nemůže režijních jízdenek vzdát.
Ponechám tedy stranou složité záležitosti daňové a dotační a zjednoduším celou záležitost na ono prosté – jezdit či nejezdit vlakem zadarmo. Při poslechu těch Duškových argumentů jsem si totiž – jako už mnohokrát v minulosti – uvědomil, že tady nejde možná tolik o záležitost ekonomickou, ale stavovsko-prestižní. Ačkoliv Martin Weiss ve čtvrtečních Lidových novinách Topolánka a Řebíčka za ústup Duškovi tvrdě kritizuje, zdá se mi, že ti dva členové vlády se projevili jako lepší sociální psychologové než třeba jejich kolega, ministr financí Miroslav Kalousek, který tuto věc vidí téměř výhradně prizmatem ekonomických počtů, ačkoliv ve hře mohou být úspory jen v celkem zanedbatelné výši nějakých patnácti až dvaceti milionů korun.
Železničáři odmítají uvažovat i o nějaké finanční kompenzaci těchto svých výhod, neboť vědomí, že mohou cestovat se svými rodinami po svých kolejích a ve svých vlacích zadarmo, vysoce převažuje nad eventuální finanční výhodou a jsou pro ně stejnou samozřejmostí jako deputátní uhlí pro horníky. Znal jsem dokonce jednoho přednostu stanice, z něhož se stal vášnivý automobilista a od padesátých let už nikdy soukromě do vlaku nesedl. Přesto říkal, že by se práva na režijní železničářskou jízdenku nikdy nevzdal, protože tady jde o princip. Ta, v jeho případě už opravdu jen pomyslná výhoda, byla pro něj stejně důležitá jako modrá uniforma s červenou čepicí, bez níž si také výkon své služby nedovedl představit.
Dost se divím, že ještě u nás existují politici, kteří o této režijně jízdenkové závislosti železničářů nevědí a zbytečně se ztrapňují návrhy, od nichž nakonec stejně musí ustoupit i kdyby ztráty státních drah a dotace ze státního rozpočtu byly sebevětší. Se zlou se kdysi potázal v této věci i relativně nejoblíbenější komunistický předák Antonín Zápotocký. Také chvíli o případném zrušení této výhody mluvil, ale brzy si uvědomil marnost svého snažení a zachoval se stejně jako teď Topolánek a Řebíček. Jejich slůvko "zatím”, jímž teď slib zachování železničářských výhod relativizují, bude brzy zapomenuto a oni sami už se o nic podobného pokoušet nebudou. S nimi asi ustoupí i pan Kalousek, protože na tomhle si on své zuby lámat nebude.
My političtí vězni jsme svou privilej bezplatné veřejné dopravy po České republice začátkem letošního roku vyměnili za slušné finanční vyrovnání. Byla to prý dobrovolná volba naší konfederace. Tady stavovská prestiž není tak silná jako u železničářů. Kromě toho jsme si my, už hodně staří lidé, spočítali, že za těch uplynulých patnáct či více let jsme nikdy měsíčně i při těch výhodách tolik na jízdném neušetřili, což se nám samozřejmě letos potvrzuje, když už ty své kouzelné kartičky nemáme. Takže jsme na tom finanční kompenzací docela vydělali. Přesto, když k té změně došlo, četl jsem v novinách dopis jednoho takto postiženého, který poctivě přiznal, že tu kartičku nepojímal jen jako výhodu, ale hlavně jako legitimaci potvrzující jeho protikomunistický postoj, za nějž zaplatil několika lety svého života. Její odebrání dost těžce nese, protože měl pocit, že průvodčí a revizoři se na něj dívali s jistým respektem.
Snad i trochu takové nostalgie má v dnešním přeracionalisovaném světě něco do sebe a z tohoto hlediska i železničářům v jejich možná více emotivním než racionálním postoji docela fandím. Jen když jsem teď pár dní vlakem cestoval do našeho blízkého zahraničí a musel jsem v Chebu přesedat do vlaků německých – neboť, což možná nevíte, našimi vlaky se přes Cheb do Německa už vůbec nejezdí – musel jsem jen znova konstatovat, že čistota a pohodlí našich vlaků se s těmi německými stále ani zdaleka nedá srovnat. I tato věc by měla patřit k železničářské hrdosti a prestiži, přinejmenším stejně jako ty jejich tradiční režírky.
Komentář Jiřího Ješe pro Český rozhlas 6.
