Letošní 28. říjen nás asi trochu podráždil. Vyšel na neděli a tedy nepřibyl den pracovního klidu. Možná, že si někdo ze starších ročníků někde v putyce zazpíval, jak Tomáš Garrigue Masaryk chodil s námi na žejdlík. Další z tatíčkových následovníků na prezidentském trůnu Václav Klaus předal několika zasloužilým všelijaká vyznamenání. Ročníky mladší nevšimly si nejspíš Klausova metálování, ani důvodu, proč se ocenění předávala. Vždyť co jim je po nějakém 28. říjnu?! Ani nevědí, co je to vlastně za den… Není to jejich vina. Jak se zabývat něčím, co zůstalo poloutajeno.
Neboť: je mnoho místních někdejších mimořádných činů. A je řada žen a mužů, kteří se jich dopustili, aniž čekali hradní medaile. Nicméně se o nich příliš neví.
Hovoříme stále o vyrovnávání se s minulostí. Až už únavně. Vznikly všemožné seznamy těch, kdo selhali. Ustavují se instituce, jež se těmito mravními kolapsy zabývají. Média neustále objevují, kdo špital donášky do estébáckých vrbiček. A lid obecný radostně mne si dlaně: Hleďme, jací ti celebritové byli hajzlové! Nikoho z těch, kteří se s rozkoší oblizují nad nejrůznějšími odhaleními agentů a důvěrníků mezi populárními osobnostmi, nenapadne, že on sám prostě nebyl pro lucifera tak významný, aby ho přišel svádět s krevním úpisem. Že peklu byl jen nezajímavým nýmandem. A také zapomíná na svoje úlitby vůči temným mocnostem, jež činil stejně bezproblémově, jako si v poledne dával nášup v závodní jídelně. Jen pro ilustraci – s jakou rozkoší bahnili si čtenáři novin v seznamech těch, kdož podepsali v Národním divadle „antichartu“! Že Chartu 77 odsuzovali z většiny i oni sami na svém pracovišti, jen méně nápadném, lehce zapomněli.
Nicméně nechme toto stranou. Problém českého (moravského, slezského) vyrovnávání se s minulostí není to, že se špatně srovnáváme se špatným. Horší je skutečnost, že jsme se nedokázali popasovat dobře s dobrým, co mnozí učinili. Začasté s rizikem, ba obětí života, svobody, existence. 28. říjny, ozdobené metály, jsou pouze chatrnou almužnou správným lidem naší historie. Bylo jich mnohem více než prezidentské odměňování obsáhne. Nebyly to často činy největší, nicméně alespoň ty zdánlivě titěrné, avšak důležité. Když jsme v úvodu připomněli TGM – drobná práce pro něj byla základem všeho podstatného.
Například: správně zveřejníme ty, kdož podlehli lákadlům či vydírání státní politické policie. Ale byli tu i tací, kteří nějakou takovou spolupráci – byť tlačeni ke zdi – odmítli. Nestavme jim piedestal coby hrdinům-nehrdinům. Důležité je především, aby bylo veřejně sděleno, že šlo říci: Ne.
Nejsmutnější je, že jsme dodnes řádně neuznali, jaké nespravedlnosti se společnost po roce 1989 dopustila na lidech, kteří na rozdíl od většiny z nás byli aktivní v boji proti totalitní zrůdnosti. Vzpomeňme, jak žijí a umírají kdesi zapomenuti a s žebráckým přídělem penze několikrát nižší, než mají jejich někdejší mučitelé. A i kdyby stokrát byli oceněni medailemi (což stále všichni nejsou), dejme si ruku na srdce: Jsme na ně správně hrdi? Uvědomujeme si je vůbec ve svých umrněných dušičkách? Nedopustili jsme, aby náš rozhled klesl tak nízko, že jsou úctyhodností svých činů už docela mimo něj?
Ostuda, přátelé, ostuda! Je naší obecnou hanbou, jak hodnotíme ty, kdož činili lépe než my, a jak se k nim chováme. A každoroční šibřinky 28. října, při nichž padají metály jako deštík meteorů, který přiletí a zmizí, jen potvrzují smutek ze zmaru úcty k dobrým lidem a jejich činům, který se u nás bohužel rozhostil. Nedivme se potom, že mladí o nich nic nevědí.
