Francouzský prezident Nicolas Sarkozy se během své dovolené, kterou strávil na území Spojených států, setkal neformálně s prezidentem Georgem W. Bushem. Přímé politické dopady to nemělo, bylo to ale určitě demonstrací vzájemného sbližování Spojených států a Francie po odchodu Chiraca a de Villepina ze scény. Všimněte si prosím, že hovořím o vzájemném sbližování, ne o tom, že by se Sarkozy pokoušel získat sobě a své zemi zpět náklonnost Spojených států, jak to interpretovali někteří novináři.
Irák v pojetí Kouchnera a snad i Sarkozyho
224; la française"! Už to, na čem se chce podle Kouchnera Francie v Iráku podílet, není řečeno slovníkem americké irácké politiky. Má to být podíl na boji proti násilí (contre la violence). A Kouchner dodává dvě podstatné věci. "Přijíždím vyslechnout zástupce všech komunit. Vy si možná zvykáte na každodenní násilnosti, my si zvyknout nehodláme. Díváme-li se na to zvenčí, máme jen dojem, že jde o strašlivou situaci. Francie chce pomoci, ale „vyřešit s konečnou platností tuto situaci přísluší Iráčanům”. Kouchner věří v možnost dohody mezi znesvářenými komunitami irácké společnosti.
Podstatnou okolností je také načasování Kouchnerovy cesty do Bagdádu. Přijel tam v den čtvrtého výročí atentátu na misi Spojených národů, při němž zahynulo dvaadvacet jejích pracovníků v čele se Sergiem Vieirou de Melo, skvělým portugalským internacionálem, bývalým zmocněncem OSN pro Kosovo a Kouchnerovým přítelem. Aniž bych byl tušil, že Vieiru de Melo uzná za pár let, už po jeho smrti, celé mezinárodní společenství za jednoho z nejschopnějších a nejhumánnějších diplomatů naší doby, pojal jsem k němu velký obdiv, poté, co jsem s ním měl možnost hovořit před kamerou ČT na jedné louce při kosovsko-albánské hranici, na níž právě přistál vrtulník s Václavem Havlem. Promiňte mi tuto vsuvku a berte ji jako poctu člověku, který padl za ideu jednoty mezinárodního společenství.
Symboliku příjezdu Kouchnera do Iráku v den tohoto výročí nelze přehlédnout. Kouchner sám ji ostatně vyzdvihl, když řekl, že ”na cestu ke skončení násilností a k nastolení míru a demokracie se lze vydat prostřednictvím Spojených národů. O to právě budeme usilovat…… Já a pan Sarkozy si myslíme, že vojenské řešení neexistuje. To je neměnné stanovisko Francie." Zde Kouchner jako by přece jen považoval za vhodné poukázat na určitou kontinuitu svébytné francouzské zahraniční politiky ve věci Iráku. To by se asi nemělo přehlédnout při analyzování jeho slov vyřčených v Bagdádu. A ještě něco tam francouzský ministr zahraničí řekl: „Zahraniční jednotky nejsou povolány k tomu, aby v Iráku setrvaly. Horizont jejich odchodu by měl určit sám Irák.”.
Kouchner to všechno v Bagdádu říká ve chvíli, kdy tváří v tvář americké vojenské bezradnosti už sám irácký premiér al Málikí, doma opuštěný téměř všemi, objíždí sousedy a hledá východisko u nich. Teď právě je v Sýrii, kde mu viceprezident Farúk Šareh přislíbil všestrannou spolupráci, jestliže Irák jasně definuje svou ochotu k celkovému usmíření v regionu a stanoví harmonogram odchodu zahraničních vojsk. Podobné stanovisko uslyšel al Málikí pár dní předtím v Teheránu od Ahmadinežáda. Irácký premiér jako by teď propadl panice a hledal svou pozici mezi Američany a jejich odpůrci v regionu. Za této situace může mít i pouhé vyjádření ochoty Francie podílet se na hledání cesty k normalizaci situace v Iráku podstatný význam.
Cesta k rovnoprávnému partnerství
Doufám, že z toho, co jsem zatím napsal, je jasné, že není mým úmyslem vyvolat dojem, že Kouchner, a tedy Francie, chtějí znovu Spojeným státům házet klacky pod nohy. Ne, Sarkozy a Kouchner si opravdu přejí obnovení spolupráce mezi Francií a Amerikou. (A myslím, že mohu klidně dodat: mezi Evropou a Amerikou). Právě proto si přejí nalézt takové řešení iráckého problému, které by Američanům pomohlo zachovat si tvář a vyhnout se druhému Vietnamu. Francouzi vstupují do hry ve chvíli, kdy Bush a jeho tým očividně sami řešení nenalézají a pravděpodobně nenaleznou, protože mají před očima jen vojenskou pacifikaci Iráku a uvažují jen v intencích své války proti terorismu.
Pokud jsem si jednotlivá vyjádření francouzského ministra zahraničí, která tu cituji, vyložil dobře, pak jde o podanou pomocnou ruku bezradné Americe, ale ta pomoc si neobléká uniformu. Natožpak americkou. Kdyby ji i v této podobě americký prezident přijal, a kdyby pak francouzská diplomacie přerostla v evropskou, mohli bychom mluvit o prvních krocích k nastolení rovnoprávného euro-amerického partnerství, a to hned v té kdysi nejspornější a dnes nejdůležitější záležitosti, kterou je Irák. Říkáte, přání otcem myšlenky? Jo, máte pravdu. Ale je to bohulibé přání.
Zdeněk Velíšek
