Jestli je něco na posledním summitu EU povzbudivé, tak snad to, že nové členské země byly ochotné k finančním obětem, jen aby se dosáhlo dohody. Je možné, že cenu evropské soudržnosti znají jen ti, kteří celé jedno desetiletí museli tvrdě pracovat na tom, aby byli "dobře připraveni" na vstup do EU?! Skoro to tak vypadá.
Unavená Evropa…
Co z toho vyvodit? V roce, kdy Evropa slaví čtyřsté výročí prvního vydání Dona Quijota, řeknu něco quijotovského: Bylo by krásné, kdyby se našla v té nové půlce sjednocující se Evropy osobnost či společná síla schopná vzkřísit ducha evropské integrace. A vnutit tomu unavenému a jaksi zaskočenému zbytku Evropy vůli pokračovat.
Achillovou patou evropského projektu je právě to, že je to projekt. Proces. Pohyb kupředu. Zůstat stát už znamená couvat. Například: Jestli zvítězí myšlenka, že nám všem tady v Evropě stačí mít hranice otevřené pro zboží - tedy myšlenka volného trhu - pak někdo brzy objeví, že strukturální fondy, fondy soudržnosti a všechny ostatní formy evropských dotací jsou nepotřebné. Vždyť měly sloužit - dodnes slouží - k tomu, aby na tom pochodu vpřed každý stačil tempu! Aby Evropa byla hospodářsky a sociálně kompaktním útvarem, který by si mohl ve světové aréně vydobýt své místo, tedy aby byla něčím víc než jen volným trhem. Nebude-li pohyb vpřed, má-li nám stačit to, co už máme, ten volný trh, tak k čemu nějaká zbytečná solidarita se slabšími! Ostatně trh a solidarita, to přece ani nejde dohromady!
Kdo nebyl připraven na rozšíření?
EU nestrávila své rozšíření. To byl jeden ze závěrů, který kdosi vyslovil v Bruselu hned po summitu. Že je to pravda u Francouzů, to jsem konstatoval z Paříže, tuším ještě před referendem. Teď na ty Francouze myslím. Bumerang už jim sviští nad hlavou. Chtěli chránit sociální model té své Evropy před vpádem nových a chudých. Teď jim Tony Blair vnutí diskusi o tom, jaká vlastně má být Evropa. A jeho představa se od té jejich diametrálně liší. Jejich sociální jistoty v ní nemají místo. Naopak, měly místo - aspoň částečně - v tom nestravitelném textu evropské ústavy. Měly ho tam minimálně tolik, kolik ho tam měly zásady liberální ekonomiky. Evropa měla šanci udělat z těch dvou pojmů spojité nádoby. Kdyby se jí to bylo povedlo, byla by vytvořila novou, rozhodně záviděníhodnou hodnotu západní (evropské) civilizace. Nepovedlo se. Aspoň zatím ne.
Ještě mi leží na srdci jedna nepřesnost. Evropská zemědělská politika je možná předimenzovaná, ale není pravda, že z ní mají nezasloužený prospěch jen zemědělci, představující maximálně 4 procenta obyvatel Evropy. Už tzv. Agenda 2000 dala zemědělským podporám jiný smysl. Jejich převažujícím účelem se stává záchrana venkova. To jest: záchrana evropské krajiny jako jedné z evropských hodnot, ale také záchrana toho ostatního, co tvoří venkov: obcí, komunikací mezi nimi a z města k nim, škol, lékařských ambulancí, obchodní sítě, turistické infrastruktury, autobusové či železniční dopravy, atp. Francie už poznala kruté následky vylidňování venkova. S pomocí EU ho zastavila. My máme teď podobnou šanci zabránit úpadku venkova. Od loňska znovu vidím stáda krav v podhůří, kde předtím pozemkový fond vyplácel peníze jen za to, aby proboha někdo posekal ten pýr a hloží, do něhož zarůstala celá krajina. Má u nás opravdu zvítězit ta primitivní představa, že potraviny si přece vždycky někde koupíme, a laciněji, tak proč zachraňovat zemědělství?
Nakonec ještě ulevím svému vzteku: Patnáct let nás politici a úředníci „z Evropy“ poučovali, co všechno musíme udělat, abychom byli připraveni na ten šok, kterým bude přijetí do EU. Do třiceti kapitol to rozdělili, kontrolovali, jezdili na inspekce, chválili, napomínali. Vlastním národům – lidem v tehdejší EU - přitom neřekli ani slovo o tom, co rozšíření přinese. Šok se konal, ale úplně jinde! Ta politická garnitura, která v původních zemích EU dlouhá léta zanedbávala vlastní „domácí úkoly“ (jak říkají anglofilové), ta už by opravdu měla nechat roli „lokomotivy“ někomu jinému. Ale ne Tony Blairovi.
(Psáno bezprostředně po summitu)
