“Před padesáti lety, v době, kdy se zakládalo Evropské hospodářské společenství, představovali obyvatelé Evropy 21 procent světové populace. Dnes představují 12 procent a za padesát let budeme my, Evropané, představovat pouhých 7 procent světové populace.“ To jsou jednak čísla k zamyšlení, jednak je to věta, kterou den po své návštěvě Prahy pronesla ve svém projevu na Světovém ekonomickém fóru v Davosu německá kancléřka Angela Merkelová.
Použila ta čísla k tomu, aby doložila účastníkům fóra z různých konců světa, proč si Evropané dnes už nemohou dovolit nejednotnost a proč ona osobně usiluje o to, aby sjednocená Evropa měla nějaký institucionální, pevně daný nástroj funkčnosti, zakotvený v listině, která by, ať už jako ústava či jiný právní instrument, dávala občanům zemí Evropské unie jasnou zprávu o tom, z čeho Unie vzešla, jaká jsou základní pravidla její činnosti a jaké jsou její cíle, případně hranice.
V sázce je soudržnost
Důraz je tedy na jednotnosti a soudržnosti. Přesto právě perspektiva nejednotnosti a možná i rozkolu provázela současnou předsedkyni EU, německou kancléřku, na její cestě do Prahy k prvním rozhovorům o dalším osudu iniciativy, která před třemi lety zdánlivě vrcholila podpisem evropské ústavní smlouvy, aby pak – možná opět jen zdánlivě – ztroskotala, když ji v ratifikačním procesu zablokovali svým ”ne” občané dvou zemí z tehdejších pětadvaceti. Ke dnešnímu dni osmnáct zemí text ústavní smlouvy schválilo, dvě ho v referendu odmítly, vlády tři dalších jsou výslovně proti němu (britská, česká a polská) a další čtyři spíš naopak (portugalská, irská, rumunská, bulharská). Kvůli tomu ale ještě rozkol nehrozí. Ten může vyvolat fakt, že v diskusi o ústavě či o dokumentu, který by ji nahradil, nepůjde o nesrozumitelnost či neúnosnou obsáhlost textu ústavy, ale o cosi mnohem podstatnějšího: o smysl Evropské unie, o její účel a cíle, tedy ”o jádro věci”. Proto tedy může ztroskotání rozhovorů o ”evropské ústavě” ohrozit i jednu z velkých hodnot evropského integračního procesu: soudržnost Unie.
Rozkol nemusí být patrný od prvního dne. Dlouho může mít podobu poklidné debaty o tom, zda v rámci Unie musí všichni přijmout stejné zásady a podmínky. Konec konců Británii i Dánsku už v některých ohledech Unie výjimečné postavení přiznala. Ani pod Schengenskou smlouvu nejsou podpisy všech. Ani společná měna není společná všem. A jedna ze základních svobod, které jsou pilířem evropské integrace, svoboda hledat si zaměstnání kdekoli na teritoriu EU, se zatím také nevztahuje na všechny členské země. Jsou i další precedenty nesoudržnosti a nedůslednosti. Všechny teď přijdou vhod těm politikům, kteří už dlouho při každé vhodné příležitosti vyhrožují ”vícerychlostní” Evropou, navrhují Evropu ”à la carte”, Evropu ”s měnitelnou geometrií” (metafora, která se inspirovala měnitelnou geometrií křídel nadzvukových letadel). Tito lidé teď mají příležitost nabídnout své ”řešení” znovu. Je to ovšem, podle mne, právě tak neblahé řešení, jako je neblahá ta možnost, že idea ”vícerychlostní” Evropy nalezne odezvu u odpůrců ústavy, tedy u odpůrců homogenní a silné evropské struktury.
První kroky české vlády Evropou a světem
Přivítala by takovou budoucnost Evropské unie i česká zahraniční politika, kterou teď spoluurčují politici patřící k zásadním odpůrcům evropské ústavy? Nejsou sice ve vládní koalici sami, ale přesto už zřetelně definovali směr, který by rádi dali české zahraniční politice. Zaujali odmítavé stanovisko ke snaze momentální předsedkyně EU Angely Merkelové o oživení procesu ratifikace ”smlouvy o Evropské ústavě” a zahájili dvoustranná jednání o výstavbě radarové části amerického systému protiraketové obrany. Českým občanům, Evropské unii (a jak to tak vypadá, i Severoatlantické alianci) dali najevo, že v obnovení plnohodnotného partnerského vztahu se současnou vládou ve Washingtonu se nehodlají řídit zdrženlivostí, kterou v této věci zachovává většina členských zemí EU. Specielně Unii pak tímto vykročením k samostatnému transatlantickému partnerství dali najevo, že doménu české zahraniční politiky hodlají ponechat ve výsadní kompetenci české vlády.
Ze dvou pražských rozhovorů kancléřky Merkelové s premiérem a prezidentem republiky a ze všeho, co oba tito čeští politici zatím řekli o svém pojetí Evropské unie, se dá odvodit ještě jedna zásadní věc: Jejich přáním je, aby v maximálním možném počtu rozhodnutí činěných na úrovni Unie platil princip jednomyslnosti (tedy vlastně právo veta) jako pojistka proti posilování centra a oslabování národních vlád. Princip jednomyslnosti (princip práva veta) v množině 27 zemí s vládami různých politických orientací, různé politické zralosti, různé délky mandátu, různých vztahů ke všem ostatním členským vládám, zejména k těm sousedním? To může paralyzovat jakoukoli shodu, znemožnit jakýkoli vývoj!
Padesát let už trvá proces evropské integrace. Byl v každé etapě odpovědí na výzvy své doby. Změnil už dost viditelně život v Evropě. Rozhodně k lepšímu. Začínal mít pozitivní vliv i na prostor kolem EU, na evropský východ, na africký sever, na Turecko. Zastaví-li se teď, ztratí Evropa kredit, nebude perspektivním obchodním partnerem, nebude mít sílu spoluurčovat běh světa. Naopak, sama podlehne tlakům zvenčí. Chcete-li se na to dívat jen úzce utilitárním pohledem, proděláme na tom.
Poznámka: Dnešní komentář je pozměněná a zkrácená verze posledního ze sloupků, které píšu pro Týdeník Rozhlas.
