Jakoupak asi stopu zanechá v historii našeho kontinentu, to jest i v historii naší země, rok, který právě končí? Nebude to stopa nijak hluboká, ani z ní nebude snadné vyčíst směr pohybu. Dopředu? Nebo spíš zpátky? Nikam.
Rok, kdy se věci nehýbaly z místa
Nepohnuly se z místa zejména podstatné evropské záležitosti. Za ten rok tak leda vybledla sytá barva ukrajinské „oranžové revoluce”, která se odehrála těsně před koncem roku minulého. Snad měla to rychlé zvadnutí už v genech, ale právě tak je možné, ba pravděpodobné, že se na Ukrajině na přelomu loňského prosince a letošního ledna odehrál nový model 21. srpna. Bez tanků. Zcela v intencích dnešní doby, doby tržních vztahů. Zavření kohoutů na plynovodu z Ruska ve sporu o cenu zemního plynu změnilo na Ukrajině nejen politickou náladu ale se vší pravděpodobností - i když se to zatím nedá dokázat - také výsledek voleb.
Evropu na západ od Ukrajiny, závislou v různé míře na ruské ropě i plynu, na chvíli zamrazilo, ale rok uplynul a energetické závislosti na Rusku neubylo. Evropská unie se jen celý rok bláhově pokoušela pojistit si ruské energetické zdroje smluvními nástroji: energetickou chartou a partnerským paktem. Nejen bláhově, ale navíc marně! Diverzifikace energetických zdrojů Evropy zůstává přitom jen zbožným přáním. Právě tak jako dosažení jednotného názoru členských zemí EU na energetickou strategii Unie, tedy na energetickou politiku každé z členských zemí. Přitom na samém konci letošního roku se tlak Ruska na Unii prostřednictvím manévrů kolem plynovodu opakuje. Blokováním dodávek plynu z Ruska zemím EU vyhrožuje sice Bělorusko, ale Rusko mu k tomu dalo pořádný impuls: hrozbou zdražení plynu na dvojnásobek dosavadní ceny. Stejně jako v případě Ukrajiny, teprve leden příštího roku ukáže, jak důkladně dá tentokrát Rusko Evropské Unii pocítit energetickou závislost na libovůli Kremlu a jak rychle si EU uvědomí, že celý rok 2006 promrhala v pokusech postavit svou energetickou strategii na „partnerství” s Putinem. O Rusku vypověděl rok 2006, že Kreml má dnes ve svých zásobách nafty a zemního plynu účinnější „donucovací prostředek”, než má Bush v ultramoderní výzbroji divizí vyslaných do Iráku.
V jiném - snad ještě důležitějším - ohledu ztratila EU tento rok takzvanou „reflexí”, tedy rozvažováním nad tím, jak přizpůsobit strukturu a rozhodovací mechanismy Unie současné mohutnosti EU a jejímu dalšímu rozšíření. Ve skutečnosti to nebyla reflexe, ale rozpaky. Rozpaky nad francouzským a nizozemským odmítnutím textu Evropské ústavy. Bylo to také čekání. Na to, až se Německo ujme předsednictví Unie, na to, až si Francie napřesrok zvolí prezidenta a až se - teprve potom - všichni dohodnou, jak dál. Ale nehybnost rozleptává. Možná že právě ten fakt, že politické týmy patnácti „starých” členských zemí se v roce 2006 nezmohly na žádný krok k odblokování integračního procesu, dal novým členským zemím - zemím Visegrádské čtyřky - prostor k tomu, aby začaly „zlobit”. Zhoršovaly se vztahy Varšavy k Berlínu i k Bruselu, Budapešť s Bratislavou byly v ostrém nacionalistickém sporu kvůli maďarské menšině na Slovensku, v Praze se ukázala nezralost politické garnitury, která od červnových voleb do samého konce roku nedokázala vybřednout z volebního patu. Za „pohyb” na politické scéně Unie se tedy v roce 2006 dá považovat jen rozhodnutí o přijetí Rumunska a Bulharska do Unie k 1. lednu 2007. Zda to bude pohyb spíš kupředu než zpět, to se teprve uvidí. Rozhodnutí to bylo ale nevyhnutelné.
Rok americké bezradnosti a tápání
Na druhém pólu západního světa, ve Spojených státech amerických, trvala celý tento rok bezradnost tváří v tvář akutní nutnosti zastavit prohlubování irácké tragedie. Většina Američanů nevěří v účelnost protahování americké přítomnosti v rozvrácené zemi, jak zřetelně ukázaly listopadové volby do Kongresu. Vítězství demokratické strany ale americkým vojákům v Iráku ani Iráčanům samotným žádnou změnu zatím nepřineslo. Také tady se věci mohou pohnout z místa snad teprve po 1. lednu 2007, kdy demokraté zaujmou svou volbami získanou dominantní pozici v Kongresu. Jenomže ta chaotická směs receptů na to, jak vybřednout z irácké šlamastiky, kterou zatím z Ameriky slyšíme, žádný radikální pohyb neohlašuje.
Irák odhalil meze americké vojenské kapacity. To je možná ta největší porážka, kterou letos utrpěl Washington na Blízkém východě. Největší proto, že americká politika už nečelí v celém tom obrovském rozbouřeném regionu od pásma Gazy po Pákistán jen skrývající se Al-Káidě. Dnes je tu konfrontována s veřejně vystupujícími, stále lépe organizovanými politicko-vojenskými hnutími: s Hizballáhem, s Hamásem a s íránskými fundamentalisty. A v Afghánistánu - dohromady s Evropany v rámci NATO - ještě navíc znovu s Tálibánem, který nebyl v roce 2001 zcela poražen. Úniky informací z Bílého domu teď na konci roku naznačují, že Bushova reakce na tuto nebezpečnou situaci má spočívat jen ve vyslání dalších vojáků do Iráku! Původně hovořil o změně strategie v irácké válce! Zvýšení počtu vojáků se ale za účinnou změnu strategie považovat nedá. Zejména za okolností, které v rozvráceném Iráku vládnou.
V souvislosti se značnou nepřesvědčivostí americké moci ve světové aréně, byla v roce 2006 neschopnost Evropské unie zaujmout v globální politice odpovídající místo alarmující. Může na ni v příštích letech doplatit nejen ona sama, ale celý západní svět.
