Kolem Iráku se najednou dějí věci, které ještě minulý týden nikdo, aspoň v mediích, která sleduji, nepředpokládal. Země regionu spolu začínají jednat. Irák a Sýrie spolu navázaly diplomatické styky. V Bagdádu jednal syrský ministr zahraničí. Irácký prezident oznámil, že pojede do Teheránu. Agentury dokonce přinesly (nepotvrzenou) zprávu, že v se v Teheránu bude možná konat nikoli jen bilaterální schůzka Ahmadínežád - Talabání, ale trojstranný summit Ahmadínežád - Talabání - Assád. Irácký ministr zahraničí účast syrského prezidenta Bašára Assáda na schůzce v Teheránu vzápětí dementoval, oznámil ale, že irácký prezident Talabání vbrzku navštíví Damašek.
Místo jednání s Washingtonem jednají mezi sebou
Zatím nejsou k dispozici zasvěcené interpretace nového vývoje. V každém případě je to vývoj překvapivý. Zda má nějakou souvislost s tím nejednoznačně vysloveným přáním Washingtonu a Londýna (viz. Svět Zdeňka Velíška č. 55) zaangažovat dvě regionální mocnosti – Sýrii a Írán – na snahách o zastavení rozvratu v Iráku, to zatím není jasné. Jasné není ani to, zda íránsko-irácká a irácko-syrská jednání budou v souladu či v protikladu k americko-britské představě o tom, jak by Írán a Sýrie měly přispět k zastavení násilností v Iráku, proti kterým ani koalice ani irácká vláda už dlouhodobě nic nezmohou.
Jisté je jen jedno: rýsuje se posun ve způsobu řešení irácké tragedie. Posun k diplomatickým jednáním, a to, jak se zdá, nikoli s Washingtonem a Londýnem, ale mezi zeměmi válkou postiženého regionu. O tom, co bude dál, se dá zatím jen spekulovat. Ovšem je možné se přitom opřít o některá fakta, nebo aspoň o některé konstatace a postřehy.
V dokumentu, který při znovunavázání plných diplomatických vztahů mezi Irákem a Sýrií podepsali ministři zahraničních věcí obou zemí, se říká, že Bagdád a Damašek "se shodly na tom, že jednotky vedené Spojenými státy mají zůstat v Iráku do doby, kdy jich tam už nebude třeba, načež se mají postupně stahovat.” (Reuters)
Syrský ministr zahraničí tedy přistoupil na formulaci, která neodporuje tomu, co si za svůj cíl kladou vlády USA a Velké Británie: zůstat v Iráku až do okamžiku, kdy tam už jejich jednotek nebude zapotřebí.
Na druhé straně je Sýrie touto větou vtažena poněkud dál do hry, než zamýšleli ti, kdo stáli o její „pomoc při zmirňování násilností” v Iráku. Současně se svým případným zapojováním do úsilí o pacifikaci Iráku bude Sýrie získávat nárok na vlastní názor na to, zda a kdy nastane ta “doba, kdy koaličních vojáků už v Iráku nebude zapotřebí”.
Vláda v Bagdádu si od navázání diplomatických vztahů Iráku se Sýrií slibuje, že Damašek bude lépe střežit hranici, přes kterou do Iráku proudí z okolního světa posily pro povstalce, případně mezinárodní teroristé. Syrská strana naproti tomu tvrdí, že hranici neprodyšně uzavřít neumí a o její střežení se musí starat vláda v Bagdádu. Sýrie tedy získává nové postavení vůči irácké krizi, její konkrétní angažovanost v ní se ale možná příliš měnit nebude.
Diplomacií k détente nebo k vytěsnění západních vlivů?
Summit v Teheránu, i když bude jen íránsko-irácký, posílí pozici protizápadního iránského režimu v regionu, v muslimském světě i na světové scéně. Ahmadínežád může vést jednání s Irákem dvěma způsoby: jednak zcela bez postraních úmyslů, protože zabránit rozpadu či rozvratu Iráku je ve svrchovaném zájmu jeho země, na kterou by v opačném případě dopadla značná část důsledků chaosu na iráckém území. Kdyby íránská diplomacie pracovala právě tímto směrem, mohlo by se jí dokonce podařit zvolna vracet Íránu ztracenou pověst solidního člena mezinárodního společenství, o kterou ho prezident Ahmadínežád dlouhodobě připravuje svými provokacemi a obohacováním uranu.
V této souvislosti se ale odvážím zmínit i o nejposlednější zprávě ze Spojených států, podle níž CIA upozorňovala tajným dokumentem Bílý dům, že neexistují důkazy o tom, že Írán připravuje výrobu jaderné zbraně. Ta zpráva je z pera novináře listu The New Yorker a podle Bílého domu je to "předivo omylů”. Rozhodně ale se objevuje ve chvíli, kdy posiluje Ahmadínežáda při jeho případných diplomatických demarších, a oslabuje dopad nejčerstvější výzvy Condoleezzy Riceové Radě bezpečnosti k tomu, aby už konečně uvalila na Írán sankce.
Ahmadínežád ovšem může do regionální diplomacie vstoupit také s utajenými postranními úmysly, nikoli jen s přáním zabránit úplnému kolapsu v Iráku. Může usilovat mimo jiné o to, aby v Iráku upevnil moc šíitů, a tím i svou moc nad Irákem. Může vést jednání s úmyslem nastolit v Iráku takovou situaci, která by neopodstatňovala další americkou přítomnost v zemi a která by zmařila úsilí o nastolení demokratických režimů v celé oblasti od Bejrútu po Kábul.
Nová situace je plná otazníků. Pro optimisty je v ní jiskřička naděje a pro skeptiky spousta argumentů k pochybám.
