Vtrhnout do obsazeného autobusu, přiložit řidiči revolver ke spánku, rozlít mezi sedadly benzín a škrtnout sirkou… To je nepojmenovatelný čin. Čin ještě nepochopitelnější než každodenní bagdádské sebevražedné atentáty. V těch jsou cílem policisté, vojáci považovaní za okupanty, nebo aspoň lidé vyznávající jinou formu islámu. Ale v nočních autobusech nebo v metru jezdí ve Francii většinou lidé sociálně i etnicky úplně stejní, jako ti, kteří je tak barbarsky ohrožují na životě. Rozdíl mezi útočníky a obětmi je snad jedině věkový. (O náboženském vyznání nemluvím, protože nehraje žádnou roli).
Motiv hledejte hluboko v nemocné duši!
Nepodlehnu pokušení napsat: v nemocné duši dítěte. To byste považovali za sentimentální patos. Ale nezapomeňte, že loni se zoufalý Chirac snažil překonat pocit nepříslušnosti k rodině, která ztroskotává ve své funkci posledního útočiště pro bezradného nedospělého jedince, pocit nenávisti ke společenskému řádu, který má v jejich očích jen podobu represivních mechanismů. Končí to ztrátou identity, ztrátou schopnosti rozeznávat čin od zločinu, odmítáním pomocné ruky a slepým vzdorem.
Odpovědnost za „své děti” má samozřejmě “Republika”, tedy Francie, její vláda. Ale není pravda, že nic od loňska neudělala. "Smlouva o prvním zaměstnání” uzákoněná, a pak kvůli studentským bouřím zase zrušená, byla určena právě nekvalifikované předměstské mládeži. Té měla pomoci! Ironií osudu urazily podmínky těch smluv studentskou mládež, ta se proti nim zmobilizovala a překazila jejich uvedení do života. Ta část předměstské mládeže, která Francii způsobila loňský šok, zůstala lhostejná jak k nabídnuté pomocné ruce, tak k diskriminačním podmínkám navrhovaných pracovních smluv. Už prostě žije - spíš vegetuje - mimo společnost, osvojuje si mentalitu bezdomovců. Odmítá se integrovat. (O tom jsem tu psal ve svých komentářích ke konci března.)
Léčit, nebo potlačovat?
Napsal jsem „část předměstské mládeže”, ale mohl jsem napsat bandy mladých vandalů. Napsal jsem “osvojuje si mentalitu bezdomovců”, ale mohl jsem napsat „osvojuje si mentalitu zločinců”. První reakcí společnosti je logicky zostření represe a sankcí. Premiér de Villepin hodlá zpřísnit zákon o trestním postihu mladistvých, ministr vnitra Sarkozy posiluje oddíly “těžkooděnců” na předměstích. Mimochodem od počátku roku má policie přes 2300 raněných. Jak premiér, tak ministr dělají, co je třeba. Ale například Marseille (kde v zapáleném autobuse téměř uhořela mladá žena senegalského původu), žádá, aby zvláštní policejní oddíly nebyly posilovány. Převládá tam názor, že šlo o ojedinělý a výjimečný případ a měla by ho spíš obvyklými metodami dořešit místní policie.
S terorem mladistvých vandalů je to ve Francii a v kterékoli jiné evropské zemi stejné jako s terorem islamistických radikálů. Především je akutně zapotřebí je izolovat, dělat vše proto, aby francouzské mladistvé vandaly (a právě tak potencionální islamistické teroristy) jejich přirozené prostředí odmítalo a samo vytěsňovalo, jinými slovy dělat vše potřebné k vyléčení neduhů, jimiž trpí prostředí, kde se teror vandalů vyskytuje a kde by se teror náboženských extremistů mohl vyskytnout. Se svou tolik kritizovanou integrační politikou má zatím Francie u svých menšin obrovský úspěch v tom, že náboženská problematika dodnes není živá. Dodnes se ve společnosti nestala citlivou záležitostí. Ani v tak problémovém prostředí, jakým jsou předměstská ghetta. Ani po tak chybném kroku, jakým byl Chirakův zákaz náboženských symbolů (tedy hlavně muslimských šátků) ve školách. Má-li to tak ale zůstat, bude muset Francie úzkostlivě a přitom inteligentně bránit klid předměstí a obecně městských aglomerací. Inteligentně, to znamená tak, aby se úřady nedaly vmanévrovat do trvalé války s mladými žháři. Pro bandy mladistvých delikventů je jejich „protipolicejní guerilla” spíš živnou půdou než nebezpečím trvalého rozprášení. Poskytne-li válka s policií bandám antisociálních výrostků motivaci k nepřetržitému vyvolávání nepokojů, nepochybně se časem někdo nad jejich hlavami pokusí rozvinout prapor náboženského radikalismu. Nemusím vysvětlovat, co by to znamenalo. Nejen pro Francii.
Poznámka redakce: Knihu textů Z. Velíška Svět týden po týdnu, která vychází z materiálů publikovaných na portálu ČT24, si můžete objednat zde: E-shop ČT.
