Myslím, že je ten správný okamžik k tomu, abych se svěřil se svými čerstvými zkušenostmi z politiky na obecní úrovni. Vlastně ani nemyslím, že by šlo o politiku. Jde spíš o příklad přístupu k životu, který by asi byl hoden následování. Možná také o příklad obdivuhodného přístupu ke kousku země, kde se člověk narodil nebo kam ho osud zavál.
Ernen, nadmořská výška 1200 m
Ernen je ve Švýcarsku. Tím je dáno výchozí kritérium k posouzení bohatství a chudoby, jímž se musím řídit, když chci psát o této vsi zavěšené ve svahu nad údolím Rhôny asi 20 km od alpského ledovce, z něhož pramení. Z hlediska švýcarských standardů je to ves, která musí tvrdě zápasit o to, aby lidé, kteří tu zbývají, neživořili. Z našeho pohledu jim, dejme tomu, vlastně nic moc nechybí. Snad. Na první pohled. Ale po pár minutách si musí člověk uvědomit, že tu rozhodně chybí pracovní příležitosti. A když se člověk trochu poptává, brzo zjistí třeba to, že alpské zemědělství není idyla v nádherném horském prostředí. V Ernen zůstaly čtyři selské usedlosti ze šesti desítek, které tu byly ještě před třiceti lety.
Jednu z nich přeměnili bratří Schweizerové – pohlední chlapi kolem čtyřicítky – na příkladnou biofarmu s několika přidruženými aktivitami. Museli ze všeho nejdřív upustit od té zemědělské výroby, kterou tu provozovali jejich předkové. Šli s dobou, nebo spíš ji ve svém prostředí hodně předběhli. Začali pěstovat – na propachtované půdě - nejrůznější byliny, koření, zeleninu do polévky a další v tamních podmínkách naprosto nevýnosné plodiny, jejichž jména bych asi překládal jen s pomocí slovníku, a na to už bohužel do rána opravdu nemám čas, protože z Ernen jsem právě před chvílí dorazil domů a chci o Schweizerových, o starostovi Clausenovi a o muzikologovi Francescu Walterovi (když už ne o všech dalších ernenských rodácích) napsat právě teď, kdy i u nás se díky komunálním volbám zabýváme (aspoň doufám) záležitostmi obcí a lidí.
Kde jinde než ve Švýcarsku by se mělo ujmout bio-zemědělství, že? Ale i tam to chce odvahu začít a vytrvat. Je to z počátku ekonomická sebevražda a i pak je to spíš – aspoň v Ernen – jen dobrý příklad, jen důkaz, že to není zhola nemožné a že člověk, který si cení sám sebe, se nedá odradit současnými krizovými podmínkami v zemědělství. Tak nějak to vidí ještě dnes oba Schweizerové. A to přesto, že už zásobují místní hotýlek bio-potravinami vysoké kvality, mají s nimi úspěch i ve svém vlastním „konzumu“, mají odbyt pro svou výrobu biologicky čistého hovězího a v turistické sezóně i mimo ní je zájem o hostinské pokoje na jejich statku. Díky Schweizerovým se v Ernen ujala agro-turistika. Ale i tady bylo třeba přilákat zájemce vysoko do horského svahu, odkud Ernen shlíží do údolí, něčím zvláštním: Jsou to muly, dřív zvíře pro práci v horách, dnes - v Ernen – pomocník turistického průmyslu. Schweizerovy muly jsou perfektně vycvičené (téměř jako cirkusoví koně) a dokonale vhodné pro trekking. A právě trekking je jednou z mnoha aktivit, které tvůrčím elánem nabitý klan Schweizerových úspěšně nabízí turistickým agenturám a individuálním turistům.
Schweizerovi zvítězili. Aspoň morálně. A možná že jejich děti z Ernen neodejdou, jako děti mnoha jiných zdejších rodin, které se domů vracejí už jen navštívit stárnoucí rodiče. Starosta Clausen je z toho hodně smutný. Proto poskytuje všemožnou odporu Francescu Walterovi.
Ernen - Musikdorf
Francesco Walter je předseda svazu „Ernen - hudební ves“. Čekal jsem nějaký folklór, když jsem se dověděl, že Ernen je v posledních dobách ves proslulá pěstováním hudby. Není to tak. Je proslulá kurzy pro sólové interprety a festivaly vážné hudby. Tradici tu založil v roce 1974 pianista a muzikolog György Sebök (Maďar, který emigroval do Spojených států a do Ernen ho přílákali zdejší iniciativní lidé. Jeho jméno se vyslovuje – když se nepokoušíme ho říci příliš po maďarsku - Šebek ). Sebök zemřel v roce 1999, tradice žije dál. A Ernen má pro své obyvatele a pro celé okolí jedno kouzlo navíc. Svou uznávanou kulturnost, svůj vztah k něčemu ušlechtilému.
Houževnatý starosta, vedle něho nadšenec Francesco Walter, nyní už předseda svazu „Ernen-Musikdorf“, který má členy nejen z celého Švýcarska ale z několika kontinentů a z Ernen udělal součást světa hudby, bratři Schweizerovi, kteří cokoli vezmou do rukou, přetvoří – mimochodem ve svém seníku pořádají rockové koncerty, na to jsem málem zapomněl- všichni ti lidé mají jedno společné: Nevyčerpatelnou iniciativnost. Možná také adaptabilitu, tedy schopnost vymyslet způsob, jak nepodlehnout nepříznivé době.
V Ernen jsem měl dojem, že slovo politika je bezobsažné. Obsah svému životu dávají ti lidé sami, mimo politický kontext, nebo aspoň bez ohledu na momentální politický kontext. V Ernen jsem také začal mít dojem, že slovo obec znamená pro místní lidi víc, než to slovo znamená u nás. A že slovo strana (politická) naopak znamená trochu méně.
Poznámka redakce: Knihu textů Z. Velíška Svět týden po týdnu, která vychází z materiálů publikovaných na portálu ČT24, si můžete objednat zde: E-shop ČT.
